🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹🌹
Víla z Vyšehradu 3: Procitnutí
(AUDIO VERZE této kapitoly)
Z lásky k Rozálce jsem popsal, co se dělo, a udělal z toho dvě Povídky z Jiné Dimenze a vše dal, jako obvykle, na internet. Náš vztah byl na takové bázi na jaké byl, a všichni si to mohli přečíst.
Já osobně jsem sérfoval na vlnách lásky a užíval si každý den plnými doušky. Těšil jsem se na Rozálku, a tak když mi od ní přišla zpráva, ať se dostavím za ní, do domečku, na Vyšehrad, zajásal jsem.
To jsem však nevěděl, co mne tam čeká. Ihned jakmile mne pustila dovnitř následovala srdceryvná scéna, za kterou by se nemusela stydět žádná herečka neb to byla scéna na úrovni nejvyšší, na úrovni velkého pódia Národního divadla. Jenže Rozálka nic nehrála. Byla opravdu, rozčílená, roztřesená, naštvaná, plačtivá, zlomená a přesto z ní šla síla ženy, kterou mne totálně odzbrojila. Její první slova byla drtivá: "Jak jsi mi to mohl udělat, Petře? Jak jsi mi to mohl udělat?"
Srdce se mi zastavilo: "A co?"
"Tohle ti nezapomenu," lamentovala.
"Ale co? Já nevím co se děje?"
"Tak ty nevíš?" sekla po mně slovem jízlivě. "Tak pán, neví, aha..." založila si ruce na prsou a sjela mne káravým pohledem.
"Já tě miluji," řekl jsem po pravdě, ale s ní to ani nehlo.
"Kdybys mne miloval, neudělal bys, cos udělal," vynesla nade mnou překvapivě tvrdý soud.
"A co jsem teda provedl?"
"Tys to dal na internet!"
"CO?"
"Všechno!"
"CO všechno???!"
"Naši lásku," špitla a v očích jí zablýskali hvězdičky baziliška.
"Kde?" vypadlo ze mne zmateně.
"Tady," ukázala na podlahu malého domečku.
"Tady to bylo a co?" ukázal jsem na podlahu také.
"No?" káravě na mne povytáhla obočí.
"Co, no?" hledal jsem záchytný bod v hádce, která nabírala na síle.
"Zradil jsi mne. Udělal jsi ze mne couru. Běhnu, která dá každému vandrákovi, co se posadí na Vyšehradě..."
Tak a bylo jasno o co tady kráčí: "Tobě vadí moje povídka s názvem "Víla z Vyšehradu 2 - Co se dělo v domečku?"
"Mně vadí i ta první. Vůbec nechápů proč to taháš na internet, aby si každý cumlák mohl počíst o tom, co jsme spolu dělali..."
"Počkej..." konejšil jsem ji: "Žijeme snad v dospělém světě. Každý se věnuje lásce. Osmnácté století sukní po kotníky už není a popsal jsem to tak, že to není vulgární. Chtěl jsem sdílet ten zážitek s lidmi, kteří to pochopí a budou se tím třeba inspirovat..."
"Nelži!" sekla po mně pohledem. "Udělal jsi to proto, že nosím slavné jméno a dobře si věděl, že se vyvezeš po mých zádech k větší sledovanosti. Udělal jsi to kvůli slávě a prospěchu. Jsi mi odporný," a po těchto slovech zcela nelogicky přistoupila ke mně, objala mne a schoulila se mi v náručí. Rozálka není velká. Je to pomenší bytost jejíž náchylnost k tulenía mazlení je přenosná. Opravdu kolem sebe šíří dobro a lásku, ale také ji stahuje pro sebe.
Pohladil jsem jí po jejích dlouhých vlasech, které jí sahají až po pás. Přesně po těch vlasech, kterými mne tak okouzlila, očarovala.
Zatímco se ke mně tulila snažil jsem se jí do ouška vysvětlit: "Vždyť víš, že to není pravda. Mně je sledovanost jedno. Nechtěl jsem se vyšplhat po tvém slavném jméně. Já chtěl ten zážitek ze sebe vypsat a když jsem zjistil jak je to nosné a dobré, chtěl jsem tu lásku šířit dál. Mezi lidi. Aby si ti, jejichž fantazii lze ještě roznínit a jejichž srdce lze ještě rozzářit, aby si sosli lásky ze slovíček. Aby navozenou atmosféru sdíleli a bylo jim dobře. Alespoň na chvíli, alespoň při čtení toho příběhu. A ty jsi ho přece psala se mnou, takže bys měla mít radost, pokud by se někomu líbil..."
Chvíli mlčela. Asi o tom přemýšlela. Přišlo mi, že pláče, protože mi zavzlykala do ramena: "Udělal jsi ze mne, přede všemi couru."
Pohladil jsem ji po ramenou a odsunul ji od sebe, abych se mohl zhluboka podívat do jejích hlubokých očí: "Ne. Udělal jsem z tebe Vílu z Vyšehradu. Bytost, co rozdává lásku bez podmínek. A není potřeba do toho plést tělesnost," zdůraznil jsem.
Chvíli přemýšlela o mých slovech a pak pohlédla směrem k oknu, za kterým byl malý parčík se sochou jelena. Přesně ten parčík, ve kterém jsme se seznámili: "A co když víla opravdu jsem. Co když jsi jí ze mne neudělal svým příběhem? Co když je to naopak?"
Trochu netaktně jsem se uchechtnul: "Nebuď směšná, Rozálko. Nemusíme už si hrát na pohádku. Já myslím, že tím, co se mezi námi stalo jsme se dostali na dospělou notu. A právě proto, že jsme dospělí, tak to lidé pochopí."
"Může si to přečíst kdokoliv. Nějaký slintal..." vyčetla mi.
Pustil jsem jí a zadíval se na ní přísněji: "Tak pozor! Neurážej moje čtenáře, moje posluchače. Povídky z Jiné dimenze sledují pouze chytří lidé. Máme malou sledovanost, ale ti kdo si nás naladí, tak vědí proč to dělají. Naše povídky nejsou pro tupce a nějaké tupelo je také poslouchat nebude. A naši posluchači dobře vědí, co je láska a pochopí ten příběh. Chápou, že se mezi námi stalo něco výjimečného. Něco o čem většina z nás sní. A ten příběh jim dal naději, že je to možné. Že se to může stát. Takhle to je, chápeš?"
Zavrtěla hlavou. Nevěděl jsem zda na znamení nesouhlasu s myšlenkou a nebo na znamení, že nechápe, ale bylo to jedno. Podíval jsem se jí do očí a zase jsem se v nich ztratil a tak jsem řekl: "Já tě opravdu miluji a proto jsem to udělal. Když bych tě nemiloval nebylo by o čem psát..."
Moji argumentaci nepřijala. Podívala se opět, skrz okno, do parčíku, na sochu jelena a pak si začala rozverně pohrávat se svými dlouhými vlasy: "Když bych ti řekla, že je táta čaroděj, věřil bys mi?"
"Landa a čaroděj?" uchechtnul jsem se, "tvůj tatík je zpěvák a hudebník. Možná skvělej hudebník, ale určitě ne čaroděj."
Rozálka se stále odvráceným pohledem, který magicky směřoval k soše jelena, řekla: "Nevěříš tedy, že jsem víla a táta čaroděj?"
Praštil jsem se rukou do čela. Rozálku jsem miloval, ale znali jsme se krátce. Netušil jsem, že je střelená: "Hele a když je čaroděj, jak se tedy jmenuje? Čaroděj Landa?" zachechtal jsem se.
"Nedělej ze sebe hlupáka, Petře," pokárala mne. Odvrátil pohled od parčíku, vzala mou hlavu do dlaní a podívala se mi hluboce do očí. Svět se mi zatočil. Myslel jsem si, že je to láskou k ní a tak tomu i bylo.
"Stáhni ty povídky," přikázala mi.
"Nestáhnu."
"Stáhneš."
"Nestáhnu."
"Stáhneš!"
"Nestáhnu!"
"Stáhneš!"
"Nestáhnu!"
"Stáhneš!"
"Nestáhnu!!!"
Hádkou jsme se vyčerpali. Pustila mou hlavu a roztála v mém náručí. Začala se tulit a příst jako kočka a poprosila: "Smaž je ještě dnes, prosím. Já nechci, abych byla na internetu."
"Smůla, už tam jseš a už tam budeš. Stalo se, co se stalo, a tak to mělo asi být. Vždyť jsi překrásná. Ber to tak, že pomůžeš lásce."
Vyvlekla se z mého náručí a řekla sarkasticky: "Houby lásce. Spíš tvojí peněžence. Dobře vím, že máš svůj youtube-kanál monetizovaný. Bereš za něj peníze, takže čím víc zhlédnutí - tím jsi bohatší. Také proto jsi tam dal ty povídky nás. Chtěl ses tím zviditelnit a vydělat prachy..."
To mě dopálilo: "Že to říkáš, zrovna ty - Landova dcera!" vyčetl jsem jí. "Vím kolik máte peněz. Psali to v Blesku. Máte přes sto milionů! "
"To je blbost. Tolik peněz nemáme," pohlédla na mne zoufale a plaše, téměř jako nevinná laňka zahnaná do kouta ohrady.
"Ale máte, jen se nedělej," zaútočil jsem na ni. "Tvůj papínek je prachama naditej. Stačí si to spočítat. Za jeden koncert vyděláte padesát milionů."
"Lžeš!" sekla po mně pohledem, ale byl to pohled měkký, plný lásky a nerozhodnosti.
"Tak si to spočítej. O2 arena má dvacet tisíc lidí, vynásob si cenu lístků, přidej cenu za VIP sektor, kde se platilo deset tisic na osobu. Pak odečti nějakou režii a jsem na padesáti milionech. Za jeden koncert!" zdůraznil jsem. "A když se jede šňůra! Tak je z toho vejvar jako blázen."
Koukala se na mne překvapeně jako by snad ani netušila, že její otec vydělává tolik peněz. To mi dodalo odvahy a tak jsem se do toho opřel: "A potom! Víme z bulváru, že si koupil sporťák za dvacet milionů, u baráku vám parkuje porsche, jeho motorka - kolik to má všechno cenu? A jaké další auta máte? Ty máš auto? Jaké? Kdo ti ho koupil? Kolik stálo, no?" popichoval jsem ji.
Bylo vidět, že jsem to dost přehnal. Zklamal jsem ji. Plamínky lásky v jejích očích pohasly přesně v okamžiku, když svůj zrak sklopila dolů, k podlaze: "Nemáme tolik, ale to je jedno. Nevěřil bys mi. Závidíš... "
"Jo, závidím. To víš, že jo," rozjel jsem se zase: "A proč? Protože tvůj papínek má úspěch a přitom nemyslím, že mám horší talent než on. Ale kde jsem já a kde je on? Pan slavný Landa, co vyprodává O2 Arenu a zná ho celý národ a já??? Jsem jen lůzr, co chodí v noci po Vyšehradě. Slyšelas hudbu k mým povídkám? Třeba hudbu, co jsem složil PRO TEBE? Je snad horší než hudba tvého táty? Není! A podívej kde jsem já a kde je on!"
Podívala se na mne posměšně, pokrčila rameny a vyzývavě řekla: "Zá-vi-dííííš..." a pak se usmála tak, že by její úsměv roztavil i skálu.
Moje srdce svírané zlobou a zavistí se zbavilo těchto okovů a opět se rozbušilo ve stejném rytmu lásky, ve kterém tlouklo srdíčko té malé, krásné, dlouhovlasé bytosti, která stála přede mnou.
"A když bych ti řekla, že jsme bohatí tak, že to ani nejde spočítat, co bys na to řekl?" podívala se na mne lišácky a začala si svůdně pohrávat s výstřihem.
"Asi nic," polkl jsem slova zášti, protože moje srdce už bylo osvobozeno od komplexů, které si sebou životem táhne. Někdy, když vyslovíme to, co nás tíží uleví se nám. Já zažil tento pocit, právě v tuto chvíli.
"Co bys řekl na to, když bych ti řekla, že zde máme ve sklepeních celé truhlice pokladů, drahokamů, šperků, drahých kamenů, mincí... prostě všeho. Poklad nedozírné hodnoty, ze kterého můžeme pořád brát a nikdy neubude. Věřil bys mi?" zkoumavě se na mne zahleděla a její ruka počala mimovolně odhalovat její půvabný výstřih.
"Nech toho," zpražil jsem ji. "Už si nehrajem. Na čaroděje a poklady nevěřím."
Posmutněla a řekla: "Já, ale s tebou tuto hru hrát musím," a pak pohlédla směrem do parku, kde byla socha jelena.
"Proč?"
"Proto," řekla na vysvětlenou.
"Rozálko, já tě miluji," řekl jsem náhle a chtěl ji k sobě přivinout. Lehce se mi vysmekla, usmála se tomu, a řekla: "Musím s tebou, jako víla, hrát tu hru, ale hraji ji s tebou ráda..."
Mávnul jsem nad jejím brebentěním. Nekladl jsem na něj velký důraz.
"Už budu muset jít," řekl jsem.
"Neodejdeš, dokud mi neslíbíš, že stáhneš ty povídky!" rozkázala mi.
"Vždyť víš, že je nestáhnu. Už jsme to probrali..."
"Nic jsme neprobrali. Stáhneš to a basta! Dávám ti na to 24 hodin!" zavelela velitelsky. A já koukal, co síly vůle se najednou objevilo v tak malé bytosti.
"Ho, hooooo, tak pomalu, krásná slečno! Nic nestáhnu a basta!"
"Stáhneš nebo uvidíš!"
"Uvidím co?"
"Zažalujeme tě!" vmetla mi do obličeje a z láskyplné milenky se stala najednou vlčice, dračice schopná mne rozsápat na tisíc kousků.
"Ale, ale, ale..." vychutnával jsem si tuhle změnu nálady, to velké prozření: "Cože jsi to řekla? Zažalujeme? Snad zažaluješ, ne?"
Během okamžiku byla z dračice zase milující Rozálka. Vyfoukla se jak balón, schoulila se mi do náručí a přišlo mi, že jí do očí vyhrkly slzy. Co to probaha mělo znamenat? Co to bylo za divadlo jehož jsem musel být účasten? Chtěl jsem věci přijít na kloub a tak jsem řekl přímo: "Víš, co si myslím, drahá vílo z Vyšehradu? Že je za tím tvůj otec. Tobě ty povídky nevadí. Máš mne ráda a v těch povídkách je láska. Nevadí ani tvojí mámě. To je ženská, která jistě chápe zamilování a věci, které dělají lidé láskou zmatení. Ne, ne. Vy ženy v tom nejedete. Ale tvůj tatík ti asi udělal scénu, nazval tě flundrou a nakázal ti, ať se postaráš o to, aby ty povídky zmizely z internetu. Tak je to, že?"
Sevřela mne pevněji a zabořila mi svůj obličej do ramene. Její mlčení se zdálo jako souhlas, ale nakonec řekla: "Ne, já chci abys je smazal!"
Neznělo to moc přesvědčivě. Zpětně potom vyplynulo, že její otec o těch povídkách ani nevěděl. Ani je nečetl. Bylo to tak, že Rozálka zkoušela sílu mojí lásky a oddanosti a vyhrožování soudem mne mělo přinutit udělat to, co ona chtěla. Hrála se mnou, jak přeci na rovinu řekla, hru, kterou musela a která ji prapodivným způsobem bavila a naplňovala. A v této hře, jak věděla, musela hrát vysokou hru a hodlala zajít tak daleko, jak jen to bude třeba. Klidně až do soudní síně.
"Já je nesmažu. Nejde to. Podtrhl bych čtenáře a zradil svoje přesvědčení. Jako spisovatel mám úděl šířit lásku, nechci jí mazat, tutlat a schovávat do kouta. To dělá celej svět. Já lásce bránit nebudu. Co jsem napsal na internetu zůstane!"
"Dobře, tak sis vybral sám!" řeka Rozálka tvrdě. "Já tě zažaluji a je to. Peněz mám na to dost a máme rodinného právníka!"
"Hezký," okomentoval jsem to. "To je asi konec našeho vztahu, že?"
Rozálka si zapnula výstřih a bojovně si založila ruce na prsou: "Volba je na tobě, Péťo. Smaž povídky a náš příběh lásky bude pokračovat."
"Aha, takže slečna je nejenom krásná, ale také vyděračka..." rýpnul jsem si.
"Nejsem vyděračka. Jsem víla z Vyšehradu. Sám jsi to tak přece napsal," usmála se na mne sarkasticky.
"Dobře, tak když je to tak, tak já tedy jdu," řekl jsem rozhodně, otočil se a mířil směrem k východu.
"Máš 24 hodin na smazání těch dvou povídek o víle. Pokud budou na netu ještě zítra tak na tebe opravdu podám žalobu. A vysoudíme hodně peněz!" poslední větu pronesla tónem jako zlá čarodejnice ze strašidelné pohádky.
Zastavil jsem se na půli cesty ven a otočil se. Hleděla na mne vyzývavě a v očích jí pláli plameny pomsty a odhodlání.
I přesto jsem pocítil ve svém srdci stále plápolající ohníček lásky, který nezhasili ani její výhružky, když jsem řekl: "Dobrá, uvidíme se tedy u soudu!"
"Jsi hlupák, Petře! Já u soudu nebudu! Potkáš se tam akorát tak s naším právníkem! A ten dohlédne na to, že tě pěkně oškubem! Připrav se na odškodné minimálně sto padesát tisíc..."
Pokýval jsem hlavou: "Fajn, už začínám šetřit." A s těmito slovy jsem opustil ten krásný, malý vyšehradský baráček, ve kterém jsem před časem zažil tolik štěstí s malou bytostí, kterou jsem miloval a která se mne teď rozhodla zničit.
Nu, což. Budu čelit žalobě, ale když už mne ty dvě povídky možná v budoucnu, vyjdou na desítky tisíc pokuty, tak doufám, že se vám alespoň trochu líbily, protože než mi je soudní příkaz nařídí smazat, budou na internetu viset dál.
