***************************************
Když slova přestanou stačit
Někteří lidé mají za to, že hranice lidské komunikace jsou dané: sluch, zrak, hlasivky, jazyk. A všechno ostatní že je buď poezie, nebo šarlatánství.
To je omyl.
Jazyk není hranice toho, co si lidé dokážou předat. Je to jen nejlevnější adaptace, která vznikla proto, že jsme nebyli schopni pochopit nic jemnějšího.
Skutečné limity komunikace neleží v těle — leží v kapacitě vědomí.
A ta kapacita není pevná. Je to jen úzký průduch, kterým se protlačí zlomek toho, co se v hlavě skutečně děje. Mozek toho zpracuje milionkrát víc, než vědomě zažijeme. A přesto všechno to obrovské bohatství zahodíme, protože neumíme číst signál, který je jemnější než slovo.
Ale to není chyba světa. To je chyba nás.
Vědomí je náš největší filtr. A až se ten filtr jednou obejde — ne hackem, ne implantátem, ale pochopením struktury, kterou dnes ještě nevidíme — svět se změní víc, než si dnes dovedeme představit.
A pak přijde zlom.
Neurobiologická revoluce, která nespočívá v drátech, ale v tom, že lidé pochopí, že prostor mezi nimi není prázdný. Nikdy nebyl. Byli jsme jen slepí.
Věci, které dnes nazýváme „intuice“, „předtucha“ nebo „vibrace mezi lidmi“, nejsou nadpřirozené. Jsou to informace, které neumíme dekódovat. Zatím.
Skutečná komunikace lidstva nepřijde skrze silikon, ale skrze nové pochopení reality samotné.
To, co dnes vypadá jako mimosmyslové, bude za padesát let základní dorozumívání. Za sto let norma.
Pokud se k toho dožijeme. Protože tato budoucnost není garantovaná. Patří jen civilizaci, která půjde nahoru. Ne té, která padá dolů.
A my jsme dnes… na hraně.
