🌹Dimenze: Víla z Vyšehradu
Autor: Petr Matějček
Datum: 8. března 2024
První kapitola téměř pohádkově-magického příběhu o lásce, pouze pro dospělé, který je úvodem k celé knize:
Říká se tomu challenge. Česky to můžeme přeložit třeba jako výzva. Jde o proces, kdy se pokusíme něco překonat. Vystoupit z vlastní komfortní zóny. V dnešních dnech žije totiž společnost, ve které si každý svým způsobem vytvořil osobní komfortní zónu, obklopil se kruhem přátel, rodinou a prací a jen málokdo je ochoten, či lépe řečeno schopen udělat, čas od času, naprosto šílený a bláznivý, a já ta slova zdůrazním - šílený a bláznivý, krok, zcela jinam. Prostě se hecnout k něčemu, co nám přinese nepohodlí, nutnost se překonat, možná i trochu rizika, nebezpečí.
A protože můj život stagnoval, rozhodl jsem se podstoupit takovou výzvu. Vybral jsem si, z nepřeberných možností, které fantazie nabízí toto:
Miluji Vyšehrad, protože je pravým, mystickým místem všech Čechů. Jeho energie a atmosféra je zcela jedinečná. Je úžasné, když si představíte, že v těch místech kde se můžete procházet vy, se před staletími opravdu procházeli naši králové a královny. Už jen tento pocit dává všemu nádech mystiky. Stanovil jsem si, že strávím noc na Všehradě. Od večera až do rozbřesku. Dalo by se říci, tak nějak od soumraku do úsvitu. V létě by to bylo třeba fajn, ale já se tak rozhodl strávit zimní noc.
Bylo 22. prosince roku 2023. Vánoce a vánoční čas už byl všude znát. Praha bylo nazdobená tisíci světýlek, která slavnostně oznamovala, že za chvíli již bude štědrý den, já se navečeřel v restauraci v Nuslích a vyrazil nahoru na Vyšehrad. Tma už začala padat a mne čekala mrazivá noc na Všehradě, ve které jsem chtěl zkoumat své pocity, promýšlet vlastní život a překonat sám sebe. Až po rozbřesku, s prvním světlem jsem hodlal jít směrem na raní metro a jet domů. Nevěděl jsem co mne čeká, nevěděl jsem zda-li to vydržím a právě tomu se říká challenge.
Dostal jsem se na Vyšehrad spodní branou, od Vltavy, prošel ho a posadil se u Rotundy. Tam jsem strávil asi hodinu, popocházením sem a tam a sledoval občasné hloučky lidí, kteří procházeli Vyšehradem. Jak šel čas, postupně hloučků ubývalo. Lidé spěchali domů.
Prošel jsem si Vyšehrad křížem-krážem, urovnával si myšlenky, a nějak před půlnocí jsem zakotvil před malým domeček, před kterým je malý parčík, asi tak dvě stě metrů od vstupnní brány. Od té vstupní brány, kterou se jde směrem k metru.
V parčíku jsem objevil sochu jelena. V legraci jsem se s ním seznámil, mluvil na něj, pokládal mu otázky a on mi "jako" odpovídal. Korzoval jsem sem a tam, aby mne nebyla zima, ale pomalu na mne začala padat únava.
Vyšehrad už byl tichý a liduprázdný... ▶️pokračovat ve čtení
