V hlubokém údolí, skrytém za špičatými vrcholky hor, se tyčila zeď. Její kamenné věže se ztrácely v mračnech a zdálo se, že ji samotný čas nemůže zničit. Rytíř jménem Aurien k ní putoval dlouhé měsíce, veden jedinou nadějí – osvobodit princeznu, kterou temné síly odvlekly a uvěznily kdesi za touto zdí. Zeď měla jen jednu bránu, a tu střežil nejmocnější z draků, jehož šupiny se třpytily jako drahokamy a oči mu plály prastarým věděním.
Jediným způsobem, jak se dostat za zeď, nebylo svedení bitvy, ale vyřešení hádanky. Drak promluvil jazykem pradávné magie, který zazněl rytíři přímo v mysli: „Jen ten, kdo vyřeší mou hádanku, může projít. Ten, kdo selže, se stane součástí kamene, ze kterého je zeď postavena.“ Aurien pozvedl svůj štít, zhluboka se nadechl a přistoupil k drakovi neohroženě, aby mu tak dal najevo, že chce podstoupit jeho test, ať už bude jakýkoliv.
Drak na něj zkoumavě pohlédl a pronesl svou hádanku.
„Když na mě ukážeš, už neexistuji. Když na mě nemyslíš, jsem pořád tady. Čím víc se mnou bojuješ, tím silnější jsem. K mému popisu ti stačí trojice písmen. Co jsem?"
Rytíř potlačil úsměv a bylo mu náhle do zpěvu, ale nechtěl draka urážet gestem očividné a okázalé, doslova bezbřehé, radosti, která začala tryskat z jeho srdce. Místo toho se zhluboka nadechl a zavřel oči. Pochopil totiž velice rychle, že tato hádanka není o prastaré moudrosti ani o matematické logice, ale jenom a pouze o vnitřním boji. A pak už to pro něj bylo lehké...
Promysli si odpověď na otázku a pak...
... Clickni pro pokračování příběhu🔰
