Za zdí
Povídka z Jiné Dimenze, v pořadí stotřicátádruhá, kterou
napsal spisovatel Petr Matějček,
v Louňovicích, nedaleko Prahy.
Chodil jsem do té restaurace rád. Neskutečně jsem si jí oblíbil. Vařili tam totiž skvěle! Tak lahodné, šťavnaté, skvěle propečené a jedinečně chutnající maso jsem nikde jinde nejedl.
Cenově to byla drahá restaurace, ale to mně nevadilo.
Moje profese je právník. Vydělávám slušné peníze, žiji nadstandardní život a tak si mohu dopřát.
A posezení a gáblík v této restauraci, která se jmenovala "Kanibal" byl jedním z mých rozmarů.
Zde jste platili, i za legendu, a výzdobu.
Podle názvu byla totiž laděná celá restaurace.
Všude palmy, citrónovníky, mandarovníky, kaktusy a dlouhé truhlíky s pískem, ve kterých byly náhodně posázené různé mušle a lastury...
Prostě cítili jste se zde jako Robinsoni na tajemném ostrově. Opravdu už jen chybělo, aby se odněkud vynořila tlupa kanibalských domorodců, spoutali vás a dali si vás k večeři.
Iluze, atmosféra, genius loci tohoto místa byla opravdu dokonalá.
Tahle restaurace mne bavila, protože mám rád přidané hodnoty k obyčejnosti. Rozumějte - pracuji tvrdě a má práce je často nudná a rutinní a proto, ve volném čase, vyhledávám koníčky a záliby s nějakou "neobyčejnou," přidanou hodnotou. A večeře "U Kanibala" tuto přidanou hodnotu přinášela nejen v podobě skvělého jídla, ale také opravdu originálního, do detailu naaranžovaného, prostředí.
Každá kráska však někde skrývá nehezkou jizvu.
Všude je prostě něco, co vám občas zkalí dokonalý dojem.
Bohužel i "U Kanibalů,"byl občas takový malý kaz, malý vroubek, který mne lehce zkazil náladu.
Stávalo se to v létě, na zahrádce. Rád jsem tam sedával obklopen palmami a vysokymi zdmi, které restauraci oddělovaly od okolí.
Vytvářely dojem soukromí a uzavřenosti, a jen dokreslovaly atmosféru Robinsonova ostrova.
Občas však bylo slyšet za zdí dětský pláč.Vždy jiný. Nešlo vždy o stejné dítě. Někdy to byl pláč dívčí, jindy chlapecký.
Někdy plakalo malé dítě, jindy starší.
Někdy to byl pláč tklivý, jindy bolestivý, někdy naříkavý, jindy zlostný, slyšel jsem také pláč zoufalý, nazlobený ba i pláč zlomeného, se vším smířeného dítěte. Vadilo mi to a ptal jsem se obsluhy, o co se jedná. Ptal jsem se, kdo bydlí za zdí.
Byl tam snad sirotčinec? Dětská polepšovna nebo snad nemocnice?
Obsluha mne vždy, s kameným výrazem poučila, ať si toho nevšímám neb oni jsou na tyto nestandardní zvuky uvyklí.
Nerozuměl jsem, co tím myslí.
Povětšinou se však stalo, že když jsem se takto optal a obsluha odešla - do pěti minut pláč dítěte ustal, jako když utne. Chápal jsem to tak, že asi obsluha zavolala do vedlejšího domu a zjednala pořádek. Ano. To by smysl dávalo, ale proč dělat drahoty s odhalením, co je za zdí? Přemýšlel jsem o tom hlouběji a moje myšlenky mne dovedly k šílenosti tohoto světa. Znáte to. Samé GDPR, samé právo zaměřené striktně na ochranu soukromí a informace zda jste ženatí či rozvedení, se téměř považuje za posvátný grál. A to se nebavíme o tom, máte-li vyjádřit svůj názor jakého jste pohlaví.
Takže, pokud bylo vedle, za zdí, zařízení jako sirotčinec, či dětská klinika, jistě pro ně dětský pláč nebyl dobrou vizitkou.
Spokojil jsem se s takovým povšechným vysvětlením a dále po záhadě nepátral.
Pravda, čas od času mne tklivost, bolest a smutek dětských utrápených hlásků doslova sevřel srdce, ale jakmile se objevila obsluha a uslyšela pláč, do pár minut byl klid.
Ocenil jsem to.
*****
A čas vesele běžel. Navštěvoval jsem tuto restauraci po dva roky. Pak nastala změna v mém životě. Rozvedl jsem se, znovu se oženil a za novou ženou se.přestěhoval do jiného města. Návštěvy mojí oblíbené restaurace tak skončily. A mrzelo mne to, protože jsem přišel o skvělé jídlo a prostředí, ve kterém jsem se opravdu cítil jako Robinson na tropickém ostrově.
*****
Uběhlo dalších pět let a já listoval novinami New York Times a jen tak letmo narazil na článek, který mi vyrazil dech. Už jeho nadpis mne usadil hlouběji do křesla, a jak jsem hltal další a další odstavce, můj obličej se stával více a více bledší, a celé moje tělo tuhlo od pocitu hnusu, hanby, šoku, překvapeného úleku, který se transformoval v čiré znechucení a chuť se vyzvrátit.
Po počátečním šoku jsem to také udělal.
Odhodil jsem New York Times, zvrátil se v křesle dopředu a vyvrhl obsah žaludku na náš drahý, luxusní koberec.
A bylo mi to jedno.
A víte proč? Protože jsem to bral jako očistu nad tím vším. Nad mou minulostí. Nad dvěma roky, kdy jsem pojídal lidské maso. Lépe řečeno - dětské maso. Zpráva v New York Times totiž popisovala zásah policie, která rozkryla gang obchodníků s dětmi, a jednou z větví tohoto gangu byla restaurace "Kanibal," kde, pro zvláštní-bohatou klientelu, upravovali dětské maso a servírovali ho hostům.
Zhrozil jsem se nad tímto zvěrstvem, které jsem, nevědomky, svými penězi podporoval. Ano. Stal se ze mě opravdu kanibal. Jedl jsem dětské maso servírované na sto způsobů. Ač na to nejsem hrdý, musím přiznat, že bylo naprosto skvělé.
A, to je konec mého příběhu. Víte, někdy se stanete hříšníkem-kanibalem, a někdy podporujete svými penězi, svými platbami, gang únosců dětí, aniž o tom víte. Jste potom hříšník? Spočítá vám to Bůh při Posledním soudu? Nevím, uvidíme. Až se společně sejdeme v nebi, a nebo v pekle, tak vám o tom povyprávím. Každopádně, já si nesu životem stigma, hřích a hrůzný zážitek, který je však podložen vzpomínkou na fantastickou pochoutku, dětské, šťavnaté, lidské masíčko. A, ač se stydím to řici, zakončím svoje vyprávění upřímně - mrzí mne, že už si ho nikdy nedám, protože bylo tím nejlepším jídlem, co jsem kdy jedl!
