Zamilovali se už ve školce, prošli spolu základku, pak společně gympl a když udeřila dospělost – hned se vzali. Byli si souzeni odmalička. Každý to viděl, každý to musel uznat. Slíbili si, že jejich láska bude trvat „až za hrob“. Přátelé mávli rukou, rodiče se pousmáli. A přece to byla slova, která pronesli se vší vážností – jako pečeť, kterou nelze zrušit.
Hrdá slova o smrti však jako by smrt přitáhla. Když Anna nečekaně a náhle zemřela, ve věku pouhých 22 let, z těžko vysvětlitelných zdravotních příčin, Janovi se zhroutil svět.
Náhle cítil, že na světě zůstal zcela osamocen. Zdálo se mu, jako by odešla půlka jeho srdce. Tento stav však netrval dlouho. Brzy zjistil, že ticho v jeho domě není prázdné. První večer po pohřbu ucítil, jak se mu na rameno snesla dlaň – ne těžká, spíš lehká, jako vánek, ale nesmírně známá. Druhý den našel na polštáři přeložený kousek drobného papíru, který se mu v ruce rozplynul, když si přečetl slova, která kdysi používala jen ona: „Od soumraku - do úsvitu, i po celý den, naše lásky nevyhasne, hoří plamenem.“
Zpočátku se domníval, že jde o klam mysli, zoufalou touhu vidět věci, které už nejsou, vidět ji tam, kde už není. Ale doteky nepřestávaly. Když se v noci probudil, zaslechl její dech. Když usínal, cítil, jak se přikrývka na druhé straně postele nepatrně zvedá. A když jednoho rána otevřel oči, zahlédl na zamlženém skle okna nakreslené srdce.
Láska, pochopil, neumírá. Jen se převléká – někdy do ticha, někdy do chladu, někdy do náhlého světla v temné místnosti. Někdy do přítomnosti, kterou nelze nikomu dokázat, ale nelze ji ani popřít.
Jan přestal mluvit o smrti jako o konci. Začal ji vnímat spíš jako hranici, kterou lze jen těžko překročit společně. Slíbil Anně, že ji neopustí – a ona, ač na druhé straně, ten slib plnila také.
A tak žili dál: on v domě, ona v ozvěně; on v čase, ona v jeho stínu. Spojeni ne tělem, ale slibem, který nezlomil ani hrob.
