Tomáš seděl u ohně, v srdci peruánské Amazonie, a snažil se ignorovat tlukot vlastního srdce, které v hluboké noční ticho znělo jako divoký buben. Vzduch byl hustý, nasáklý vlhkostí a vůní mokré hlíny a neznámých bylin. Před ním, v slabém světle plamenů, seděl curandero – šaman, jehož tvář byla posetá vráskami, které připomínaly mapu dávných řek a pralesních cest.
Tomáš nebyl typ, který by vyhledával mystiku. Byl to třicetiletý analytik z Prahy, který se v poslední době cítil jako číslo ve složité tabulce. Přijel sem, protože ho unavila nekonečná honba za "vícerostmi" – chtěl více peněz, více úspěchů, více něčeho, co se neustále vyhýbalo uchopení. Všechno to potřebovalo reset. A někdo mu řekl o Ayahuasce, liáně duše, mocném nápoji, který sliboval odhalení.
„Maestra Ayahuasca ti ukáže, co potřebuješ vidět, ne co chceš vidět, mi hijo,” řekl šaman, jeho hlas byl tichý, ale nesl ozvěnu mnoha let praxe. Podal Tomášovi malou dřevěnou misku s temně hnědou, hořkou tekutinou. Vůně byla zemitá, trpká, připomínala mu pachuť dávných, prastarých časů.
Tomáš vypil tekutinu na jeden zátah. Hořkost se mu usadila na jazyku jako prach. Vrátil misku, zhluboka se nadechl a lehl si na podložku. Ohniště se zdálo být neuvěřitelně daleko.
Ticho trvalo dlouho, napjaté jen tichým zpěvem icaro, léčivých písní, které šaman začal monotónně přednášet. Tomáš čekal na explozi, na barevné halucinace, na Boha. Místo toho přišlo jen mírné chvění. Chlad. A pak... zmatek.
Nebyla to exploze. Byl to ponor do hloubi vlastní duše.
Zavřel oči a najednou se ocitl ne v temné chatrči, ale v obrovském, zeleném oceánu. Všechny zvuky džungle – šumění listů, křik ptáků, cvrkot hmyzu – se spojily do jedné, pulzující, živé symfonie. Svět se proměnil v nekonečnou fraktální spirálu, v níž každý atom vibroval.
První věc, kterou uviděl, byla hadí entita. Nebyla z masa a krve, ale z čisté, smaragdově zelené energie. Byla obrovská a nekonečná, proplétala se vším a držela svět pohromadě. Cítil, jak se její chladná, kluzká energie dotýká jeho mysli.
„Ukaž mi, co dělám špatně,” pomyslel si Tomáš zoufale. „Ukaž mi smysl!”
Hadí entita se otočila. Její oči byly staré, moudré a neuvěřitelně smutné.
V další chvíli udeřila náhlá a nečekaná předzvěst okamžiku. Nepřišly vize bohů ani barevné gejzíry. Byly to vzpomínky. Každý okamžik, kdy zradil sám sebe. Každé prázdné slovo, které pronesl, aby se zalíbil šéfovi. Každé zklamání, které způsobil své rodině, když se věnoval jen své kariéře. Nepřicházelo to jako film, ale jako pocit. Cítil tupou bolest opuštění, kterou způsobil své malé sestře, když se příliš brzy stal cynickým dospělým. Cítil chladnou prázdnotu svého bytu, který si nikdy nedovolil nazvat domovem.
Nejhorší nebyl obraz, ale intenzivní, fyzická hanba. Cítil to v břiše, v krku. Cítil se nechutně, malý a sobecký. Ayahuasca ho nesoudila, ale bezohledně mu ukázala přesnou váhu jeho vnitřní rozervanosti. Byl to nejbolestivější moment jeho života. Tělo se mu kroutilo v agónii, jako by se snažilo zbavit staré kůže. Vyzvracel se. Fyzicky i duševně.
A pak, po tom, co se zdálo jako věčnost, uprostřed tohoto absolutního zhnusení sebou samým, přišla úleva.
Hadí entita se vrátila. Rozpustila se. A na jejím místě stála žena. Byla průzračná, z čistého světla, s tváří, která byla současně jeho matka, babička i neznámá stará dáma. Matka Ayahuasca.
Podívala se na něj s nekonečnou, ničím nepodmíněnou láskou.
„Todo está bien, hijo,” řekla, ale ne slovy, nýbrž pocitem, který rezonoval celou jeho bytostí. "Všechno je v pořádku, synu."
Už to nebylo o hříchu. Bylo to o odpuštění. Tomáš pochopil, že všechno, co viděl, nebylo obžalobou, ale jen popisem skutečnosti. Popisem rány, kterou si sám způsobil. A Ayahuasca nebyla skalpel, který by ránu vyřízl, ale zrcadlo a balzám zároveň. Ukázala mu, že ačkoliv se ztratil, cesta zpět byla a je vždy otevřená.
Viděl sebe, jak se vrací do domů, ale už ne jako analytik, který jen počítá. Viděl se, jak si bere čas na oběd se sestrou. Viděl se, jak poprvé upřímně mluví se svými rodiči. Ayahusca mu nedala instrukce, ale otevřela možnosti, co udělat. Věci, které měl v srdci, ale prostě je neviděl. A nebo... lépe řečeno - viděl, ale byly zahaleny průsvitným plátnem frází: "Nemám čas, snad někdy jindy, jsem příliš unavený abych... "
Uvědomil si, že jeho rodiče stárli a nebudou to věčně. Uvědomil si, že hovor s nimi je vzácnost, kterou mu neúprostnost času může již brzy odejmout. Najednou chápal všechny ty souvislosti, všechna ta propojení, která mu civilizace a život uprostřed velkoměsta tak tvrdě a bezcitně stírala.
Nevěděl jak dlouho ležel v těchto pocitech. Snad věčnost, snad jen deset minut?
Zelená džungle se pomalu začala stahovat. Znovu cítil zemitou vůni chatrče, slyšel tiché icaro šamana. Otevřel oči.
Slunce ještě nevyšlo, ale noc byla pryč. Tomáš se posadil. Cítil se neskutečně unavený, ale uvnitř lehký. Bylo to, jako by si sundal těžké, špinavé brnění, které nosil deset let.
Šaman se na něj ani nepodíval, jen tiše pokývl a pokračoval ve svém zpěvu.
Tomáš vyšel z chatrče ven do vlhkého, předúsvitového vzduchu. Sedl si na břeh říčky, která tekla vedle tábora, a díval se na tmu, která ustupovala bledě růžovému světlu.
Nic se nezměnilo. Džungle byla stejná. On byl stejný. Ale jeho oči – ty se změnily. Byly teď očima, které viděly hlouběji než do číselné tabulky. Viděly do vlastní duše. Nelíbilo se mu co tam viděl.
Věděl, že cesta „zpátky” nebude snadná. Ale poprvé za dlouhou cítil dobrý důvod, proč se vůbec vracet. Změna nepřišla z liány. Přišla z hluboké, tiché dohody, kterou uzavřel sám se sebou: Být snad laskavější, ale především skutečný.
Tomáš se zhluboka nadechl a poprvé cítil, že v plicích drží víc než jen vzduch. Držel v nich vlastní život.
