Nečekaný konec galaktické války
povídka spisovatele Petra Matějčka
Byla to podivná válka. Nikdo už vlastně ani pořádně nevěděl proč se bojovalo. Válka se táhla po generace. Po staletí. A znepřátelené planety na sebe bezhlavě útočily snad proto, že válka se stala součástí našich životů. Ve válce jsem se narodil, ve válce se narodil můj otec, děd, praděd a mnohé generace před ním. Bylo to v nás. Zažrané. Genová nenávist k nepříteli. Ale kdo byl tím nepřítelem?
Když si někdo z nás položil tuto otázku, raději na ní přestal myslet. Bojovalo se pro boj samotný. Planeta proti planetě. Ten kdo byl včera ještě spojencem vás znenádání napadl. Duch kolektivní paranoii ovládl hlavy vůdců a představitelů jednotlivých civilizací a tak brzy bojoval každý s každým. Krátkodobá spojenectví měla povětšinou jepičí trvání. Boj trval neustále. Období míru jsem nezažil, stejně tak jako mnohé generace přede mnou. Zdálo se, že tuto válku všech proti všem vyhraje planeta, která ve vesmíru zůstane poslední obydlenou. Civilizace, která vybije všechny ostatní v dostatečné vzdálenosti kolem sebe. Mrtvá zóna pak přinese kýžený klid zbraní, kýžený mír. K této šílené naději se upírala vize naších vůdců. Dosáhnout však klidu zbraní eliminací protivníka se zdálo nemožné. Výroba bojových androidů byla automatizovaná, rychlá a masivní. Denně továrny chrlili tisícovky těchto bojových jednotek a denně jich tisícovky byly likvidovány na bojišti. Bylo to šílené. Díky unikátním vynálezům obnovitelné energie, molekulové výroby hmoty a dokonale přesným robusním 3D strojním tiskárnám šlo vyrábět bojové androidy v masivním měřítku, neomezeně, a prakticky z ničeho. Tyto technologie byly rozšířené po celém vesmíru a vlastnili je všechny civilizace. Žádná tedy neměla technologickou převahu a tak se boj stával únavnou a vyčerpávající záležitostí. Výroba , na všech planetách, chrlila neuvěřitelná množství bojové techniky každý den a proto se bojovalo neustále. Zvykli jsme si na to. Jak jsem již řekl, boj se stal součástí našich životů, byl obsažen v naší DNA a představa míru nám byla vzdálená stejně tak jako když lidé snili o tom, že jednou doletí za hranice sluneční soustavy.
***
A pak se stalo něco, co šokovalo všechny! Měl jsem zrovna hlídku na jedné ze střeleckých věží, která chránila naše hlavní město, když se to stalo. Bylo to šílené. Obloha nad naším městem, které bylo kryté pod silným energetickým štítem, byla každý den plná bojových strojů nepřátel. Boj ve vzduchu probíhal denně. Nepřátelé se snažili ostřelovat energetický šít našeho města, ale naše jednotky nás chránili vytrvale a schopně.
A najednou všechno utichlo.
A do nastálého ticha začali zpívat ptáci. Jejich cvrdlikání nám znělo jako andělská hudba z ráje.
"Je konec," řekl druhý střelec, který se mnou obsluhoval obranné strážní dvoj-dělo.
"Konec čeho?" zeptal jsem se, protože jsem chtěl slyšet, aby řekl nahlas, co jsem si myslel i já, co viselo ve vzduchu, a co bylo nad slunce jasné.
"Je konec války," sundal si metalurgovou helmu s laserovým zaměřováním z hlavy a otřel si zpocené čelo.
"Je konec válek," opravil jsem ho, sundal si helmu také, prudce jsem se rozpřáhl a zahodil ji. Helma letěla vzduchem a pak s řinkotem narazila na zem a rozprskla se na tisíce kousků. Druhý střelec to s úžasem pozoroval a pak tiše pronesl: "Tos neměl. Třeba ji ještě budeš potřebovat."
Zavrtěl jsem hlavou: "Nebudu. Je konec. Dobojováno. Cítím to."
A bylo tomu opravdu tak. Najednou z ničeho nic, během několila sekund vřava utichla, jednotky po sobě přestaly střílet, ty nepřátelské se stáhly, a naše přistály na svých stanovištích. Všude zavládl božský klid. A do toho cvrlikali ptáci svou píseň míru.
"Co se asi stalo?" zeptal jsem.
"Asi to odpískali. Všichni dostali povel nebojovat. Nemáme tu spojení, takže se to k nám ještě nedostalo," snažil se odhadnout situaci můj druhý střelec.
"Myslíš, že se naši vůdcové dohodli s protistranou? Ale s kterou? Planet ve válce je mnoho," snažil jsem se rozlousknout nenadálou situaci logickou úvahou.
"Nikdo už nebojuje. Je klid zbraní v celém vesmíru. To je věc," řekl s úlevou můj druhý střelec a já věděl, že má pravdu.
"Asi se dohodli," nadhodil jsem, ale Toby, tak se můj druhý střelec jmenoval, nesouhlasil. "Houby. Nedohodli se po staletí, proč by se měli dohodnout teď? Stalo se něco jinýho. Něco šílenýho. Jen nevím, co?"
Oba jsme pozorovali nebe, na kterém se neproháněl žádný bojový stroj. Nebe bylo čisté a prázdné, bez jediného mráčku. Takový pohled se nám nenaskytl snad za celý život. A ten svatý klid! Bojový hlomoz byl ten-tam a ptáci obstarávali hudební doprovod pro první posvátnou hodinu míru.
"Půjdem, ne?" nadhodil ke mně Toby. Myslel tím, že bychom měli opustit stanoviště a jít se podívat do města, co se vlastně děje.
"Jdi sám. Chci si to vychutnat," hleděl jsem ohromeně na prázdnou oblohu.
"Fajn, zjistím, co se stalo a přijdu ti to říct," houknul Toby, vzal si pro jistotu laseromet, vstoupil do rychlovýtahu a nechal se snést dolů, směrem k městu. Náše obranné dvoj-dělo bylo na tenkém paprsku energie vysunuto vysoko nad město, ještě nad jeho ochranný enegetický štít. Strážili jsme oblohu. To byl náš úkol, naše poslání, náplň našeho života. Bylo otázkou co bude teď, když boj, jak bylo evidentní, skončil.
Sáhl jsem si do kapsy a nahmatal žvýkací gumu. Byla to antistresová guma, kterou fasoval každý voják. Utrhl jsem si z ní pořádný kus, nacpal si ho do pusy a začal žvýkat. Z gumy se okamžitě, pod náporem mých slin, začala vylučovat příjemná, uklidňující látka, s mentolovou příchutí. Žvýkal jsem, pozoroval oblohu a čekal s jakými zprávami se Toby vrátí.
***
Asi po dvaceti minutách jsem uslyšel svistot rychlovýtahu. Za pět vteři na to rychlovýtah s prudkým trhnutím zastavil, dveře se otevřely a v nich stál Toby a na jeho tváři zářil široký, šibalský úsměv.
"Tak, co se děje?" vyzval jsem ho netrělivě.
"Nestříli to. Nikomu," pokrčil rameny Toby a smál se tomu jako malé děcko.
"Cože?" podivil jsem se.
Toby na to neřekl nic, jen sáhl po ovládání našeho dvoj-děla a zmáčkl spoušť, kterou se odpalovala střelba. Nestalo se nic. Z hlavně nevyšlehla očekávaná plasmová střela, jako tomu bylo vždycky. Koukal jsem na to jako u vytržení a nevěděl jsem, co si mám o tom myslet.
Všechny zbraně všech civilizací byly osazeny magnetickou-plasmovou střelou. Magnetickým plasmovým nábojem. Ať už šlo o ruční laseromety vojáků, malá děla nebo velké bojové rakety.
Magnetický plasmový náboj bylo totiž střelivo nevyčerpatelné. Plasma se tvořila v komoře zbraní ionizováním okolního prostředí a magnetismus zajišťoval patřičnou kondenzaci a rychlý transport střely, lépe řečeno plasmového paprsku. Tento systém nepotřeboval zdroj. Zdrojem mu bylo prostředí a principem fungování nevyčerpatelný magnetismus. Nic lepšího vynalezeno nebylo a asi ani být nemohlo. Magnetický plasmový náboj byl vrcholem dokonalosti bojové techniky.
Nevěřícně jsem vzal do ruky ovládání děla a stiskl spoušť. A opět – nic. Jako by dělo bylo bez střeliva.
"Netvoří se plasma, není čím střílet. Je konec válek," zubil se na mně Toby.
"To je šílený, ale je tomu vážně tak!" vykřikl jsem a pak ho objal a oba jsme začali vesele poskakovat a slavit konec války. Když jsme se dětinsky vydováděli, usedli jsme na okraj naší střelecké věže, spustili nohy dolů a koukali na hlavní město, které se rozkládalo pod námi.
"Co teď bude?" zeptal se Toby.
"Mír," usmál jsem se.
Toby potěšeně souhlasil: "To je fakt. Ale zajímalo by mě, jakto, že to nestřílí?"
"Třeba už Bohu došla trpělivost. Už se nemohl koukat na tu hrůzu a zabíjení."
Toby zavrtěl hlavou: "To ne. V tom bude něco jinýho."
"Ale co?" chtěl jsem vědět.
Toby na to jen pokrčil rameny: "Těžko říct, ale brzy se to jistě dozvíme..."
***
Nikdo se nikdy nedozvděl co se přesně vlastně stalo. Teorie hovoří o jakémsi náhlém přepólování naší části vesmíru, které mělo za následek změnu fyzikálních zákonů, díky čemuž se přestala tvořit plasma. Této teorii by nasvědčoval fakt, že magnetismus začal od té doby vykazovat různé anomálie a již nebyl tak stabilní jako tomu bývalo. Další z teorií hovoří o tom, že naše galaxie, která se tak jako všechny ostatní, řítí nazdařbůh vesmírem, doputovala do míst, která svým působením zapříčinila tento stav. I to bylo možné. Nikoliv však jisté.
A pak zde byla ještě Tobyho teorie. Teorie o zásahu vyšší síly. Síly shora.
Těžko říci, která z teorií byla pravdivá. Možná ani jedna z uvedených, ale to nám pranic nevadilo. Důležité bylo, že válkám byl konec a v naší galaxii se rozhostil mír a klid. Lidé, ač mohli, nesáhli po zbraních nižší třídy. V klidu zbraní vychladly i horké hlavy a člověk si opět začal vážit míru.
