Mravenčí královna elfů
Vypadalo to na pěkný den. Vyrazil jsem si na procházku do lesů a protože jsem měl spoustu času vzal jsem to velkým okruhem mimo hlavní stezky. Dostal jsem se tak do vzdálených míst kam dorazil jen málokdo. Miloval jsem pocity samoty a ve volných časech je vyhledával. Kráčel jsem co noha nohu mine a nasával svěží lesní vzduch, když tu náhle moje uši zalehly pod brutálním svistotem, který rozburácel celé okolí kolem mne. Instinktivně jsem se přikrčil, protože jsem nevěděl, co se dějě. Svistot se přibližoval jako by z velké vzdálenosti, sílil a sílil. Připomínal mi masivní zvuk padající bomby. Přiskočil jsem k jednomu ze stromů, přitiskl se k němu a snažil se zorientovat v situaci. Skrz koruny stromů jsem uviděl jak se po nebi táhne dlouhá kouřová čára za oslňující koulí, který padala velkou rychlostí k zemi. Vypadalo to jako meteorit jehož pád byl doprovázený pekelným svistotem. Za několik sekund tento podivný objekt s obrovským řachotem narazil do vrcholků stromů, doslova roztrhal jejich koruny a s dutým, masivním nárazem se zaryl do země. Stalo se tak několik stovek metrů ode mne a tak jsem se zatajeným dechem spěchal na místo pádu podivného předmětu. Když jsem doběhl dostatečně blízko naskytl se mi prazvláštní pohled.
***
Mezi polámanými stromy, vězela v kruhovém kráteru podivná, zlatavě zářicí kapsle. Syčivý zvuk, který vycházel z jejího vnějšku mne neznepokojoval. Lekl jsem se, až když se kapsle zničeho nic otevřela a z jejího vnitřku vyšla zvláštní bytost. Vypadala sice jako člověk, jako dívka, ale byla velmi bledá, éteričná a hlavně – byla zcela nahá. Prapodivnými hmyzími pohyby se začala protahoval a já spatřil, že má na zádech narostlá blankytně modrá, průsvitná křídla, přesně taková jaká mají mravenčí královny. Všiml jsem si jejích uší. Byly podivně podlouhlé, protáhlé, takové jaké mívají elfové. Mravenčí královna elfů – napadlo mne. Vypadala jako bytost z fantasy pohádky.
Náhle mne spatřila, opatrně se přikrčila a pohlédla na mne zkoumavým, opatrným pohledem. Zdálo se, že je velmi nejistá a tak jsem klidně a přátelsky řekl: "Můžu ti nějak pomoct?"
Na chvíli se zamyslela a pak řekla: "Můžeš být můj první sluha."
Rozesmál jsem se. Můj smích začal pomalu a postupně nabíral na síle. Přišlo mi to všechno jako skvělej fórek a výborná groteska. Celá tahle situace byla šílená. Bylo mi jasný, že jsem se stal svědkem něčeho zvláštního. Přeci jenom byla tady ta kapsle, podivná bytost a její křídla a všechno tohle, mi přišlo tak ujetý, že jsem se z toho rozesmál. Někdy, když naše mysl nedokáže pobrat věci, reaguje intuitivně smíchem, který zabrání kolapsu mysli, což je skvělá obrana, abychom se nezbláznili.
"Co jsi to řekla?"zeptal jsem se nevěřícně.
Pozorovala mne studeným, skelným pohledem. Její tvář se stáhla do nepropustného šklebu. Zdálo se mi, že jsem jí urazil a tak jsem položil další rychlé otázky, abych navázal komunikaci: "Tvým prvním sluhou? Co to znamená? Víš, slovo sluha... to se mi moc nelíbí. Když bys řekla třeba, že budu prvním generálem, prvním rádcem, prvním komořím..." odmlčel jsem se neb jsem na chvilku hledal v mysli titul, který by mne posunul hodně vysoko.
"Mohla by si ze mě udělat třeba prvního dvořana nebo prvního šlechtice! Prostě někoho významnýho! Právě jsi spadla z nebe. Kruci, vždyť já jsem první člověk, kterého jsi potkala. Měl bych z toho nějak těžit. Měl bych z toho mít nějakou výsadu."
Zkoumavě na mně hleděla a pak pokývala hlavou: "Máš pravdu. Dobrá, když mi pomůžeš udělám z tebe... Velitele ozbrojených sil!"
"Vždyť žádný nemáš!" rozesmál jsem se.
Spražila mne tvrdým pohledem, ve kterém bylo něco čemu se smát nedalo. Smích mi ztuhl na rtech a viděl jsem za jejími panenkami neskutečnou sílu něčeho podivného, něčeho nám lidem neznámého, prazvláštní energii, která pramenila z její nepozemské duše.
"Budu mít mocnou armádu, neboj. Jsem královnou-vyslankyní mého druhu. Tisíce nás vyhnízdilo, abychom našli nová místa, na nových planetách, osídlili je a založili nová pokolení. Nikoliv každá z nás to dokáže, ale já to dokáži! To mi věř! " řekla pevně a přitom se kolem sebe bedlivě rozhlížela. Vypadalo to jako by se snažila opatrně zrakem prozkoumávat okolní prostředí.
"A nebo taky ne," řekl jsem pobaveně. "Vidím tam podobnost s našimi mravenčími královnami. Také se jich na jaře vyrojí z hnízda na stovky, ale jen pár jich přežije a založí nová mraveniště."
Náhle jako by její aura moci zplihla. Posadila se na bobek, přitáhla si kolena k hrudi a obejmula je rukama. Najednou vypadala jako malá, osamocená holčička, která se ztratila v lese.
*****
Když jsem viděl její smutek přišlo mi jí líto. "No, promiň, nemyslel jsem to tak. Nechtěl jsem ti vzít sebevědomí. Určitě to dokážeš a staneš se královnou, ale jakou? Jak chceš fungovat tady, na naší planetě? My máme vlády. Svobodu a demokracii. Královské rody, které tu jsou se také podřizují zákonům a voleným vládám určitých států. Ty, se svojí mimozemskou podstatou, se tu nemůžeš ujmout. Dřív nebo později tě eliminují, nejspíš nejdřív zavřou do blázince a pak zabijí, protože současnej systém fungování světa si nemůže dovolit mimozemskou královnu jako jsi ty."
Zvedla hlavu, bedlivě mne poslouchala a pak řekla klidně a sebevědomě: "Pak je budu muset porazit."
"To nejde," řekl jsem, "nemůžeš porazit systém vlád, kterej funguje tady na Zemi. Jsi sama. Dám ti ale jednu dobrou radu do začátku. Když si budeš chtít získat lidi na svojí stranu. Tak je musíš odměnit tituly, penězi a mocí. Na tohle lidé slyší."
Bedlivě mne poslouchala a její oči se zúžily: "Já nepotřebuji lidi odměnovat. Já je budu ovládat. Lidé budou odměnovat mne. A lidé musí v sobě cítit štěstí z toho, že my budou sloužit."
Podíval jsem se na ní zkoumavě a příšlo mi, že věří tomu, co říká. Usmál jsem se nad tím. Bylo mi jasné, že když dojde do prvního města a začne rozvíjet tuto svoji filozofii, nahá, s hmyzími křídly na zádech, tak ji dříve či později sbalí první policejní hlídka, předají jí armádě a nakonec skončí na nějaké tajné vojenské základně typu AREA 51. Tam ji dozajista čeká konec jejího pozemského dobrodružství.
"Sešrotujou tě jak nicku. Moje civilizace se ochrání," řekl jsem klidně.
"Vidíš,¨" ukázala na mně prstem. "Řekl jsi "moje civilizace". Nemůžeš tedy být mým velitelem armádních sil, protože mluvíš o nich a máš mluvit o mně. Nesešrotují mně. Budu silná. Čím dál tím silnější. Musím si jen vzpomenout. Čím delší časový úsek přežiji, tím budu sílnější, až vše dojde do bodu, kdy se stanu neporazitelnou. Tak to je. Cítím to uvnitř sebe," pokrčila rameny a pak se zahleděla do země.
"Možná, jenže tahle planeta ti ten čas nedá. Potřebuješ jíst?" zeptal jsem se.
Přikývla: "Ano. Jak jsem řekla, budu se měnit, budu se asimilovat, budu se transformovat blíže k lidem, blíže na podmínky této planety. Jíst potřebuji. Budu mít zřejmě základní potřeby jako vy. Jsem jiný druh, ale jsme stejné podstaty."
"Jasně, jsi mravenčí královna elfů," prohodil jsem sarkasticky.
Obdařila mne náhle překvapivě milým úsměvem. "To se mi líbí. Je to hezký název – Mravenčí královna elfů. Tak si budu říkat než přidám další tituly a další královská jména. Já totiž ještě žádné jméno nemám. Cítím, že na všechno si budu teprve vzpomínat, všechno bude vznikat. Dám vzniknout novému. Novému království, novému světu, nové existenci. Se jménem Mravenčí královna elfů je dobré začínat."
Mravenčí královna elfů možná znělo dobře, ale neznamenalo to nic. Nechal jsem ji však v tom. Když se jí to líbilo – ať se tak nazývá. Nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem si to vymyslel bez nějakého hlubokého kontextu. Prostě mi tak přišla a tak jsem jí tak nazval. Hlubší význam to nemělo, ale ona ho za tím evidentně viděla.
"Podívej, na něco jsem si vzpoměla," řekla náhle, potěšeně, hlasem ve kterém se třáslo vzrušení malé holčičky, která si poprvé na sebe vzala plesové šaty své dospělejší sestry.
Můj zrak na ní spočinul pozorněji, protože její tělo začalo ztrácet obrysy a pak najednou... Zmizela před mýma očima. Doslova jako by se rozplynula ve vzduchu.
Zíral jsem na to nevěřícně, ale pak jsem založil ruce na prsou a pohrdlivě našpulil rty: "Jsi neviditelná. No a co? To je toho? S tím chceš dobýt naši planetu? To budeš muset vytáhnout trošičku jinej kalibr."
Po mých slovech se vzduch zatetelil. Obrysy jejího těla se počaly stávat opět zřetelnější a zřetelnější a po krátké chvilce přede mnou stála opět zcela viditelná a hmatatelná. Začala si nevěřícně prohlížet své tělo a její půvabný obličej zářil v nepřeberném úžašu. "To bylo něco!" vydechla ohromeně.
Mávnul jsem rukou. "To je houby, královno. Máme termokamery, noktovizory, radary a všechny možný detektory. S neviditelností bys uspěla tak možná ve středověku. To, jo. Skrývat se v komnatách na hradě a krást jídlo z královský kuchyně," uchechtnul jsem se její naivitě. "Ve středověku bys možná šanci měla, ale v dnešní době tě najdou a smáznou ze světa jak obtížnej hmyz, kterým jseš."
Moje poslední věta ji doslova bodla do srdce. Ztuhla v ohromení a po tvářích jí začali stékat slzy.
Když jsem to spatřil začalo mně jí být neskutečně líto: "Promiň, to já nechtěl...." začal jsem se omlouvat, jenže větu jsem nedokončil, protože mne náhle neznámá síla zvedla ze země, zarotoval jsem ve vzduchu v nějakém podivném, zřejmě větrném či energetickém víru, který náhle zmizel, a já se zřítil z výše asi jednoho metru na tvrdou zem. Dopadl jsem nešetrně, až ve mně hrklo. Začal jsem se sbírat ze země a ohmatávat si naražená místa. Zejména loket, koleno a levý bok to odnesli dost, ale naštěstí žádná zlomenina. Pěkně mně to ale naštvalo. Nepřátelsky jsem pohlédl na královnu. Ta mne pozorovala se zájmem, lehce pohrdlivě a povýšeně.
Podivným hmyzím pohybem zakroužila hlavou a pak klidně řekla: "A co tohle? Je to lepší než neviditelnost, že? A čím déle budu živa, tím lépe se rozvzpomenu na spousty věcí. A pak porazím tvoje vlády!" řekla pevně.
Uvědomil jsem si jak může být nebezpečná a nechtěl jsem ji již dráždit nějakou zbytečnou, uštěpačnou poznámkou a tak jsem mlčel. Faktem bylo, že s malým vojenským oddílem by si asi poradila hravě, ale na armády našich nejvyspělejších států neměla šanci. Bylo od ní naivní si myslet, že ovládne náš svět. Nechtěl jsem jí to však vysvětlovat z důvodu, aby se opět nerozčílila a neprovedla se mnou nějakou podobně škodolibě, ničivou hrátku, kterou jsem právě absolvoval. Nebylo o co stát. Ovládala jisté síly, nám lidem neznámé. O tom nebylo pochyb.
"Budeš mým sluhou?" zeptala se pevně a čekala na moji reakci.
Zdálo se, že vyznění její otázky je spíše řečnické. Její slova vyzněla spíše jako oznámení. Byl jsem zmatený. Chtěl jsem náhle jít pryč, dostat se odsud, ale nohy mi nesloužily. Nemohl jsem se pohnout. Nevěděl jsem zda-li to zpříčinila síla její mysli, jejího přání, její vůle a nebo prostá paralýza způsobená strachem, který náhle ovládl celou moji bytost.
Zatěkal jsem očima kolem sebe a pak mne to napadlo! Chvíli jsem se té myšlenky lekl, protože jsem si nebyl jistý, zda-li nedokáže také číst v mé mysli. Pohlédl jsem na ni zkoumavě, ale nezdálo se, že by něco vytušila. Zaobírala se zjevně, zkoumáním nějakého svého, vlastního, uvědomování si nových dovedností.
"Dobrá, budu tvým sluhou," řekl jsem pokorně a snažil se seč mi síly stačili, aby v mém hlase nebyla slyšet krutá faleš, která se skrývala za tímto vyjádřením.
Královnu moje odpověď uspokojila. Otočila se ke mně zády, poodešla o několik kroků a vypadalo to, že v ní propuká usilovné vnitřní pnutí. Těžko řici, o co se v tu chvíli snažila. Zřejmě se pokoušela rozvzpomenout si na další mimozemská kouzla a čáry.
Uvědomil jsem si, že nebude mimozemskou andělskou bytostí, která přišla spasit náš svět. Došlo mi, že není Elfí královnou dobra. Byla jedincem agresivního druhu, který se ve své expanzi dostal, dílem náhody, na naši planetu, aby zde dominoval. Přirozený, lidský, obranný pud mi napumpoval energii do svalů. Zkusmo jsem pohnul rukama a nohama. Výborně! Ruce i nohy poslouchaly, takže paralýza pominula buď proto, že se královna přestala na mě soustředit a nebo proto, že jsem ovládl svůj strach.
Pohlédl jsem na uschlou větev, která se válela, na zemi, na dosah ruky ode mne. Právě ta ve mně zažehla ten ďábelský nápad. Belskurychle jsem se sehnul popadl větev, přiskočil ke královně a udeřil jí vší silou ze strany do hlavy. Zavrávorala pod silou úderu a já přidal ještě jeden. Ten byl pro ni naprosto ničivý. Oddělil její hlavu od těla, až se hlava odkutálela o několik metrů dále.
"Machruješ, že ovládneš svět a pak na tebe stačej dvě rány," rozkročil jsem se nad ní a rýpl do jejího bezvládného těla nohou. Byla dozajista mrtvá. Doufal jsem, že nepředvede nějaké mimozemské kouzlo zmrtvých vstání. Nepředvedla. Nepředvedla už nic. Přede mnou se válelo bezvládné tělo a kousek od něj oddělená hlava. Rozkročil jsem se nad torzem, zabušil si mocně rukama do hrudníku a vydal vítězný pokřik, stejně jako to dělával Tarzan. Uvědomil jsem si jeden jediný zato však velmi podstatný fakt. Považte – když se rojí mravenčí královny jsou tak zranitelné. Hledají si své místo, kde by založily mraveniště, ale stačí na ně šlápnout a je po nich. Když však již mraveniště založí, zalezou si hluboko do jeho bezpečí, obklopí se svým mravenčím národem a jen těžko je ohrozíte. Cítil jsem, že tohle by byl přesně případ mimozemské královny, která ležela mrtvá před mýma očima. Cítil jsem, že jsem udělal správnou věc. Cítil jsem, že jsem zamezil velkému nebezpečí pro naši planetu, které by sílilo každou hodinou. Cítil jsem se jako zachránce světa, kterým jsem v tu chvíli doopravdy byl.
