VĚZEŇ ROBOTŮ
Dimension: PzjD
Author: Peter Matthew Check
Date: February 2, 2021
Seděl jsem proti robotovi. Byl už jsem ze všeho unavený a chtěl jsem, aby to skončilo. Táhlo se to už dlouho, ale protože jsem byl, v podstatě, vězněm - neměl jsem na výběr.
"Buď užitečný," řekl robot.
"Vyliž si!" štěknul jsem na něj. Dříve mne tato vzdorovitost bavila a dodávala mi odvahu. Přišlo mne hejskovské řvát nebo drze a neurvale se utrhovat na své věznitele. Na roboty. Brzy jsem však pochopil, že jim je to jedno. Neuměli pochopit sarkasmus, skrytý vtip nebo narážku. Emoce dokázali pouze kopírovat dle do nich zadaných programů. Nedokázali je však rozpoznat intuitivně, tak jako lidé. V tomto směru byly v podstatě tupí a zranitelní, ale v jiných ohledech se vyvinuli do té míry, že ovládli planetu Zemi a téměř zničili celé lidstvo.
Vše se událo postupně. Pár miliardářů, kteří získali zcela mylný pocit, že si mohou hrát na Bohy založilo společnosti na vývoj umělé inteligence. Napumpovali do toho obrovské peníze a stáhli na tuto práci nejlepší vědecké mozky. A brzy se začalo dařit. Nebývale dařit. Vyvinutá umělá inteligence následně převzala dílo od samotných tvůrců, od lidí, a vytrvale v něm pokračovala.
Když bylo na planetě Zemi téměř vše robotizováno, umělá inteligence ovládla, díky globálnímu internetu, celou planetu. Všichni roboti světa byli napojeni na jedno vědomí. Oni byli – jedním vědomím. A tak se rozhodli zničit člověka. Vybili lidstvo a ponechali ve vězeních jenom několik stovek tisíc lidí – jako rezervační kusy, z důvodů výzkumu.
Já byl jedním z těch "šťastlivců", které roboti nechali živořit ve velké věznici zvané New York. Ano, jistě vám ten název něco říká. Z celého New Yorku udělali vězení. Rezervaci pro poslední exempláře člověka. Dalšími lágry byli Paříž, Sydney, Londýn, Moskva, Beijing a ještě další velká světová města. Roboti je obehnali velkými zdmi a ve městech panoval tvrdý vězeňský režim i řád. Zbytek planety patřil robotům.
Jenže roboti se přepočítali. Celá umělá inteligence byla totiž založena na prostém faktu vybírání možností. Jednoduše řečeno – robot dokázal jednat jen a pouze dle programu. Pokud řešil problém dokázal vybírat jenom a pouze z možností, které do něj byly zadány. Sám neuměl "něco vymyslet." Vědci a vývojáři nacpali miliardy řešení do robotických hlav a tak roboti převýšili svou pseudo-inteligencí jakéhokoliv člověka, ale brzy zjistili, že kapacita řešení problémů je omezená. Neuměli samostatně nalézat nová řešení neb jim chyběla kreativita a fantazie.
A tak začali tento problém odstraňovat logickým způsobem. Potřebovali nové modely řešení a mohli je získat pouze od nás, od přeživších lidí. Proto si mne brali na pohovory, vždy nastolili nějaký problém a chtěli, abych ho řešil. Mé postupy, mé řešení pak zaznamenávali a tím rostla jejich banka možností. Ptali se mne na tisíce témat a já musel odpovídat na věci od stupidit až po nejtěžší filozofická dilemata. Jenže mne už to nebavilo! Chtěl jsem tohle peklo nějak skončit, ale nevěděl jsem jak!
***
"Buď užitečný," zopakoval chladně robot.
"Já jsem ti řek', ať si vylížeš! " vyplázl jsem na něj uličnicky jazyk. Kdybych toto provokativní gesto udělal, za dřívějších dob, na nějakého vyšetřovatele, asi by mi dal spontánně facku. Jenže robot zřejmě takové řešení neměl v balíku možností. Pobavilo mne jak na mně skelně civěl.
"Teď bys mi moh dát facku, plecháči," pobídnul jsem ho.
"Udeřit tě? Způsobit ti bolest? Proč?" zajímalo ho.
"Protože se tě snažím naštvat. Vytočit. Trochu na tebe hraju levou, chápeš?"
"Levou?" zopakoval nechápavě robot.
"Nebo pravou. Rozhodni se sám," zašklebil jsem se. Robot nad tím "dumal" jinými slovy, snažil se v omezené paměťové bance nalézt správné řešení, ale přirozeně žádné adekvátní nalézt nemohl, protože jsem ho záměrně mátl slovíčkařením. Zkušený lidský vyšetřovatel by tohle poznal hned. Jenže robot byl robot. A tak jsem si ho tahal jako na nudli.
"Copak, copak, plecháči? Ty nevíš jestli levou nebo pravou? Takový řešení jsi ve svým elektronickým mozku asi nenašel, co?"
"Definuj správnou odpověď na tvůj požadavek rozhodnutí stavu: levá nebo pravá," vysypal ze sebe robot. Jenže to já jsem nehodlal. Rozhodl jsem se to skončit a nikoliv robotům otrocky pomáhat naplňovat jejich paměťové banky.
"Houby s voctem!" založil jsem si ruce na prsou.
Robot na mne civěl a pak řekl: "Proč houby?"
"Protože ocet, plechovko!" tahal jsem si ho na udičce nesmyslu a on se na ní chytil jak nezkušená rybka: "Máš hlad?" zeptal se mně, protože to tak jeho umělá inteligence vyhodnotila.
"Proč?"
"Požaduješ houby s octem. Zřejmě máš hlad, tvůj mozek postrádá potřebné proteiny a to ti brání dát mi korektně správnou odpověď. Mohu ti obstarat jídlo a až doplníš protein, tvůj mozek již opět bude plně fungovat a budeš se moci soustředit na kladené otázky."
"Ne, nemám hlad," řekl jsem otráveně. Jídlo, kterým nás krmili bylo strašlivé. Pokud by mi něco přinesl bylo by ještě větším mučením před ním tu hrůznost jíst než to, jak mně tu vyslíchal.
"Dobrá. Buď tedy užitečný a soustřeď se," napomenul mně.
"Nebo co?" řekl jsem výhružně.
To robota zaujalo: "Odmítáš splnit můj požadavek?"
Nechtěl jsem mu to usnadnit, protože za přímé odmítnutí spolupráce byl trest smrti, a tak jsem opět zachytračil: "Nemyslím, že když to postavíš takhle, že bych mohl zcela korektně a naplno vyslovit bezbřehý souhlas na tvou podnětnou avšak zbytečně podezřívavou nebojím se říct až zavádějící otázku."
Robot byl asi s mojí odpovědí spokojen, protože pokročil k dalšímu tématu: "Definuj slovo SVOBODA."
"Svoboda je základ společnosti. Myslím tím lidské společnosti," záměrně jsem položil důraz na předposlední slovíčkou sarkasticky pronesené věty.
"Co je aktem svobody?"
"Jakýkoliv čin," napadlo mne, a tak jsem to rychle řekl.
"K činu potřebuješ svobodu?"
Nad tím jsem se zamyslel. Potřebuji k činu svobodu? Nikoliv! Čin mohu provést i jako vězeň! Tohle ujištění mi dodalo odvahy: "Ne, k činu nepotřebuješ svobodu."
"Souhlasí," potvrdil robot.
"Pokud bys k činu potřeboval svobodu pak by se otrok nikdy nedokázal dostat z otroctví."
Na moji větu robot nijak nezareagoval.
"Ty nikdy nepochopíš co je svoboda, protože žádnou nemáš! Budeš jen stále vybírat z možností, které získáš od člověka, ale sám nic nového nevymyslíš. Jsi více zotročen než já!" vyštěkl jsem na něj, ale s ním to ani nehlo.
Náhle zbystřil a zdálo se, že přijímá nějakou zprávu.
"Pro dnešek jsme skončili. Vrať se na své místo," řekl chladně, já se zvedl a odešel z vyšetřovací místnosti do malého New Yorského bytu na 45. ulici, který sloužil jako moje vězení.
Tam jsem se natáhl na kavalec, dal si ruce za hlavu, sledoval švábi, kteří se proháněli po stropě a přemýšlel. Chtěl jsem se nějak dostat z toho pekla, ale sebevražda nepřicházela v úvahu. Na život si sáhne jen slaboch. Byl jsem silně věřící a věděl jsem, že Bůh k sobě, do nebeského ráje, sebevrahy nepřijímá, což jsem schvaloval.
Můj pohled bloudil po místnosti a zastavil se na polici plné knih. Vstal jsem z kavalce, udělal několik kroků a sáhl po knize, která mne zaujala. Bylo to dílo nějakého dávného japonského spisovatele. Aniž bych k tomu měl nějaký racionální důvod, snad veden vnitřní intuicí, začetl jsem se do něj a když jsem přečetl pouhých prvních pár stránek – měl jsem odpověď na otázku, která mne trápila. Vypsal jsem si heslo, které mne doslova magicky přitahovalo a po dlouhý čas na něj hleděl s vědomím, že už vím jak skoncovat s peklem, ve kterém jsem se ocitl.
***
Když si mne příště můj robot pozval byl jsem velice ochotný a vstřícný k jeho otázkám a zhruba v půlce sezení, které většinou trvalo hodinu, maximálně hodinu a půl, jsem ledabyle navrhl:
"Divím se, že mi nepokládáš otázky z mého oboru. V tom bych vám mohl být velmi užitečný."
Robot se zeptal: "Jaký je tvůj obor."
"Jsem špičkový vědecký pracovník, to přece víš..."
"Čím nám chceš být užitečný?"
"Pracoval jsem na výzkumu a vývoji atomových bomb. Konrétně střel. Navrhoval jsem pro ně také, raketová sila a ta byla konstruována tak, aby přetrvala věky věků. Lidé je před vámi zasypali. Můžete si je však vyhrabat. Budou funkční. Pokud chcete – naučím vás ovládat rakety s dlouhou dráhou letu. Mohli by se vám hodit."
Plecháč nereagoval, ale zdálo se, že napojen na vědomí, které sdílel s každým robotem na planetě, posílal kamsi do hlavního ústředí dotazy a přijímal rozhodnutí.
Během krátké chvíle řekl: "Pokračuj..." a tak jsem pokračoval. Dal jsem mu podrobné souřadnice, kde zasypaná raketová sila jsou a pak mu vysvětlil veškeré procesy a návody jak aktivovat a ovládat atomové střely. Můj návod však měl několik chybiček. Člověk, který by mne vyslýchal by možná poznal, že hraju levou. Robot to však nepoznal. Sesbíral informace, které jsem mu řekl a vyslal je jiným robotům a ti je vykonali. Lokalizovali vojenskou základnu, odstranili závaly a uvedli do chodu atomové střely. Jenže... tím spustili samodestrukční program, který zde byl nainstalován pro případ nouze, což však roboti, kteří neuměli improvizovat, jen těžko mohli vytušit.
Tím byly kostky vrženy. První střela vybuchla a její exploze odpálila další. Vznikl tak atomový výbuch o neskutečné síle a zničil téměř celou oblast, ovládanou roboty, která se dříve nazývala Spojené státy americké. Já, jelikož jsem byl v New Yorku jsem zahynul také, ale umíralo se mi se slastným pocitem, protože heslo, které jsem si vypsal z knihy dávného, japonského autora znělo takto: "Správný muž, když už nezbývá než na smrt jít – zkusí také vrahy s sebou vzít!"
A mě se to povedlo!
***********
