Delfíni
Byla krásná, letní, slunečná neděle. Počasí jako malované a tak si dvanáctiletý chlapec a jeho otec vyšli na procházku k oceánu. Posadili se na skalisko a pozorovali rozlehlou vodní masu, která se rozkládala až za obzor, a ve které si nedaleko nich hrála, ve vlnách, početná skupina delfínů.
Byl to úchvatný výjev nad jehož krásou by dojetím zjihlo srdce každého člověka.
"Co si asi piskají, tati?" zeptal se se zájmem chlapec.
"To neřeš, hochu," nabádal ho bodře jeho otec. "Jsou to jen ryby. Hloupý ryby."
"Ale nás ve škole učili, že delfini jsou savci a dokonce jedni z nejchytřejších na naší planetě," podíval se překvapeně na svého otce chlapec.
Otec jen nezúčastněně mávl rukou: "Kecy učitelů. Tohle," rukou obsahl celý oceán, v rozsáhlém gestu," je jen výběh ryb, který máme ulovit a sníst. Nemaluj si to chlapče. Jsi po mámě," vzdychl si a stroze dodal:" Ryby jsou tak dobrý do konzerv a na pánev. To si pamatuj."
Chlapec odvrátil tvář a zahleděl se na oceán. Mladý, hravý delfín skotačil ve vlnách kolem své matky a vypadal šťastně a zdravě. Při tom pohledu zjihlo chlapci srdce: 'Toho malého bych nechtěl sníst. Nechtěl bych ho na pánvi, tati. Připadá mi..."
Jeho slova však přerušil drsný otcův hlas. Ostrý tón, který použil vycházel ze zkušenosti s tvrdou, namáhavou manuální prácí, v těžkých podmínkách, při které na rozjímání a květnaté řečičky nebylo místo: "Houby, hochu. I delfín by ná pánvi chutnal dobře, když by ho ochránci přírody, různý greens activities a jiný, nechránili. Pamatuj... Je to jen ryba. A my jsme lidi."
"Není to ryba, ale savec. Jako my.Ve škole nás to učili..."
"Kuš!" zahalekal otec. "Ryba patří do vody a na suchu nepřežije a člověk dejchá vzduch a pod vodou se utopí. Chápeš, synku? Takže kdo je pán tvorstva? ČLOVĚK! To je jasný. Ať s náma zkusí delfín bojovat! Jedna podmořská atomovka je vymaže a bude hotovo!" hrdě se plácnul do hrudi otec.
Chlapec schlípnul uši a zachmuřil se do sebe. Líbil se mu mladý hravý delfin i jeho nespoutanost svoboda a radost, která z něj vyzařovala, když prorážel vlny svým ostrým dlouhým nosem, podobným zabijácké dýce, a pak v radosti rotoval a kroužil, pod i nad, a hned vedle, napravo či nalevo, své matky. Jeho kreace i rychlost byly zosobněním radosti ze života, která lidem, svázaným hmotou a konvencemi, tak často chybí. Chlapci přišel sympatický a chtěl se s ním zosobnit. Připodobnit se vůči němu. Ba dokonce - stát se jím. V jeho nespoutanosti a radosti, v hrách bez hranic, jenž mu umožňovaly nekonečné vlny oceánu.
🐬***🐬
Mladý delfín, který se jmenoval Amin, ještě delfíní děcko, si vesele skotačilo ve vlnách a v jeho mysli probíhaly zajímavé myšlenky. Uvažoval o lidech. Náhle k němu připlul starší a zkušenější delfín a tak se ho mládě zeptalo, delfíní pískavou řečí, která má blízko k mimosmyslovému vnímání na to, o čem právě přemítalo.
V našem příběhu totiž, a možná nejenom v něm platí, že delfini jsou nejvyspělejší formou na Zemi. V delfíní vzájemné komunikaci, která je natolik složitá, že ji člověk jen těžko může pochopit, se prolíná více aspektů. Jde o komunikaci komplexní. Člověk umí komunikovat pouze slovy a částečně také mimicky nebo-li tělem. Ať už obličejovými svaly či tím, čemu říkáme „body languague.“ Řeč těla. Delfini ke komunikaci mezi sebou použivaji zvuky (zejména vysokofrekvenční), myšlenkové (tzv. sonarové) vlny, které v sobě nesou také pocitový, chuťový, pachový i jiný rozměr. Je to velmi variabilní a kreativní proces díky kterému jsou schopni vyjadřovat vlastní osobnost zcela. Naprosto jedinečně.
Člověku těžko tento systém komunikace vysvětlovat. Nejblíže je zřejmě pojem „sdílení“ a delfini mají schopnost absolutního nebo chcete-li totálního sdílení jeden druhého. A sami svou vůli filtrují do jaké míry se ze sebe, svému protějšku, odhalí. Šlo o zcela jinou formu komunikace, která je tak povyšovala na nejvyvinutější živou formu obyvajici planetu Zemi.
Starý delfín zachytil zvědavou otázku mláděte a potěšeně zapískal. Byl rád, že mladí uvažují a zabývají se tématy, která obklopovala a přesahovala jejich rozsáhlý, úžasný a dokonalý vodní svět:
„Lidé nám nevadí, Amine. Ano, tropi nám neplechu tím, že znečišťují moře, loví ryby na nepatřičných místech a hojněji než potřebují, ale co?" vyslal skrytou sonarovou myšlenkovou vlnu přím do Aminovi hlavy a pokračoval:
"Dokud vše bude v rozumné míře, nebudeme s nimi bojovat. Takový je zákon přírody. V přírodě existují expanzivnější druhy, které si podmaňují ty slabší. Fungují na primitivní bázi. Tam však my nepatříme. Jsme nejvyspělejším druhem. Čníme nad všemi a jako takový druh, neuznáváme pouze lov a rozšiřování vlastního rodu, ale také komplexnost, spojitost, sounáležitost a vizi jediné planety, která jak dobře víš, je živoucí bytosti, naší hostitelkou, živitelkou i matkou. Všechny živoucí formy bytí, které jsou schopny žít na naší planetě jsou pak pospolitostí, která má žít dle zákonů přírody. Jak ve vodách tak i na souši. Člověk dostane šanci to pochopit. My delfini máme v tomto ohledu jasno.“
„A když to člověk nepochopí a otráví nám náš domov? Vodu a oceány? Už to činí. Dovolíme mu to?“ zajímalo pískajícího Amina. Při této otázce se radostně otočil ve vodě a hravost, tryskající z mladého života i zájmu o probírané téma, z něj přímo čišela.
Starý delfin pobaveně rozkýval své ploutve a rozverně, téměř dětinsky také vytočil nádhernou spirálovitou otočku: "Tak použijeme tohle..." pískl vesele a vyslal sonarovou vlnu, která odhodila malého Amina o několik metrů dozadu.
Malý delfín se nepolekal, protože ve vodním prostředí, pod vodou, ve vodě, prostě nemůžete upadnout.
"Už to chci umět taky!" mrskl ploutvemi delfínek, obeplul svou delfíní matku, která vše pobaveně sledovala pohupujícíc se ve vlnách blízko nich, a pak připlul těsně ke starému delfinovi a obdivně si ho prohlížel.
Starý delfín poklidně vyslal sonarovou myšlenku, kterou následovala citová vlna moudrosti a porozumění: "Až budeš větší, naučíš se to. Naučíš se vše. Tak jako každý delfín."
Malému Aminovi, delfínímu děťátku, se radostně rozzářily oči. Ano, jak bude růst naučí se vše, co umí delfíni, protože delfíni jsou přeci vládci planety. A pokud bude člověk moc zlobit, stačí jedna sonarová vlna, vyslaná stovkami delfínů, přesně směrovaná na pobřeží a frnnkkk.
Lidská civilizace zmizí jak mávnutím kouzelného proutku. Člověk přece nebyl nejvyspělejším druhem na této planetě. Tato planeta patřila delfínům. O tom nebylo pochyb. A delfíni člověka tolerovali. A až člověka tolerovat přestanou, smetou ho z povrchu zemského, a bude klid.
Toto ujištění Aminovi dávalo pocit bezpečí. Radostně sebou mrskl, vytočil několik krásných podvodních piruet a zamířil k hladině, aby se v krásném skoku, proskočil na čerstvém oceánském vzduchu, a zažil ten blahý pocit z hřejivého slunce, které na chviličku zasvítí na jeho kůži.
Když se vynořil nad hladinu a prováděl skok, koutkem oka zahlédl na skalisku, na pobřeží, sedět chlapce s dospělým mužem. Amin se usmál. „A hele lidé? Suchozemci. Přišli se podívat na nádheru oceánu. O čem si asi povídají?“ zajímalo Amina, ale brzy ho tato myšlenka přestala bavit.
Lidé byli jen podřadný, tolerovaný druh. Praví králové planety byli přece delfíni.
A s touto uklidňující myšlenkou se Amin s hravou a svobodnou radostí delfínů, která je jim tak vlastní, ponořil do hlubin oceánu, za šťastným životem delfíního mláděte.
🐬***🐬
