Dimenze: PzJD
Autor: Petr Matějček
Datum: 2. června 2025
🐉Příběh o DRACONUSOVI🐲 - napsán na motivy legendární 8bit ATARI počítačové hry!
Planeta Festima (Festima = matka-rodička, ochránkyně života) byla rozlehlá planeta, umístěná na okraji severní části obydleného vesmíru. Její velikost čítala zhruba 300 Zemí.
A přesto na této velké planetě žila jen jediná civilizace, která se usídlila v horách na rovníku. Bylo to příhodné místo neb její většinu pokrývala pustá poušť. Až 90% povrchu jí bylo pokryto.
A proto, se do rovníkového pásu hor stahovalo všechno živé.
Civilizace lidí, kteří měli za zbraně meče, kopí a štíty však měla jednoho velkého nepřítele. Byl jím Borlog. (Borlog = netvor, zrůda, čiré zlo)
Obrovský, dračí Netvor, snad zrozený nějakou genetickou mutací, který sídlil hluboko v podzemí. Z tohoto podzemí vylétal, aby lovil, a mezi jeho oběti často patřili lidé. A tak bylo třeba Borloga zabít.
Jenže jak to udělat, jen s meči, štíty a kopími, když byl tak obrovský a navrch dobře ukrytý ve spletitém, mnoha pastmi i tvory chráněném podzemním labyrintu?
Civilizaci národa lidí, jež se nazývala Wenuité (wenu = sova) přineslo spásné řešení samo nebe.
Jednoho slunečného dne se totiž z oběžné dráhy snesla doprostřed jejich hlavního, primitivního, kamenného města malá jednomístná kosmická loď, kterou ovládal Draconus.
Tvor, s dračí podstatou, chodící po dvou, schopný metamorfovat do jiné, podvodní formy bytí.
Wenuité ho uvítali jako Boha.
Předvedli ho před vladaře, který se jmenoval Tiwa (Tiwa = moudrý) a ten ho hostil a uctíval. Svěřil se Draconusovi s tím, co souží jeho národ a protože věřil, že Draconus je Bůh, nabídl mu zlaté a stříbrné pruty, drahokamy nedozírné hodnoty a poklad tak velký, že ho Draconusova jednomístná mezihvězdná loď mohla jen těžko unést, jen za to, že zbaví národ Wenuitů tohoto soužení.
Draconus bohem nebyl, ale byl mezihvězdným válečníkem na volné noze, který se nechal najímat na úkoly nikoliv nepodobné tomu, který mu nabídl vladař Tiwa.
Nebylo co řešit. Vladař Draconusovi požehnal a za modliteb a chvalozpěvů civilizace sovího národa Wenuitů se Draconus vydal do podzemí, aby našel a zabil Borloga.
🐉🐉🐉🐉🐉🐉
Spustil se do jedné z větracích šachet a spočinul na kamenné plošině. Jeho dračí oči, bezpečně schopné vidět ve tmě, nepotřebovali se přizpůsobovat šeru, které zde panovalo.
Draconus uměl skvěle skákat a do jeho bojové výbavy patřila silná pěst, tvrdý úder železnou osvalenou paží a zejména plamen ohně, kterým dokázal, na krátkou vzdálenost, ničit vše živé.
Ostatně, zde v podzemí, plném pastí a tvorů, kteří zde žili samostatně a nebo přímo proto, aby sloužili a chránili Borloga, byla pohyblivost a dobrá účinná zbraň působící ničivě na krátkou vzdálenost hodnotnější než těžké, masivní meče či kopí.
Draconus byl zkušený warrior, rozuměj bojovník, a neocitl se v podzemním, nebezpečném dobrodružství poprvé.
Zažil již mnoho podzemních kobek, mnoho temných a chladných vězení, ze kterých vysvobozoval tvory, jejichž druhové mu za to platili zlatem a drahokami. Draconus znal svoji cenu. Byla vysoká, na druhou stranu však riskoval svůj život, vždy sám, často proti přesile, v šílených dobrodružstvých. Ale přesně takový život ho bavil. Kolovala mu v žilách, krev válečníků, jeho předků i druhů zrozených v planetárním systému zvaném Draconis, v pásmu bájného Orionu.
Čekal ho labyrint porůzných komnat, jeskyní i kamenných místností, ve kterých musel čelit drsným, často nečekaným a hlavně - smrtelným nebezpečím.
Létající drako-netopýři snažili se vyškrábat jeho oči, plazivci nikoliv nepodobní želvám chtěli mu okousat nohy, ještěři štíří podstaty snažily se, svými jedovatými bodci, probodnout a narušit jeho dračí štít, jeho pancíř, jeho dračí kůži a zanést do jeho krve smrzelně jedovatou otravu.
Draconus se hrdinně probil několika kamennými komnatami, vyhnul se pastem, přeskákal, s jistotou, větrací šachty vedoucí od nitra planety, zhotovené proto, aby alespoň trochu provzdušňovaly studené a vlhké podzemí.
A tak se Draconus dostal k vodě. Podzemím zde tekla průhledná a čistá říčka. Draconus měl emoce omezené. Byl vesmírným válečníkem nikoliv empatickým citlivcem. Popsat výraz jeho dračí tváře jako úsměv by bylo troufalé, ale uvnitř jeho srdce se odehrál hřejivý pocit zadostiučinění, chválící jeho podatatu.
A s tímto pocitem morfoval do rybí formy a ponořil se do průzračné vody. Využívajíc rybího instinktu plaval pod hladinou vstříc středobodu úodzemí, ve kterém dobře cítil Barloga. Jeho podvodní cesta však neměla být nerušená.
Musel se vyhýbat podvodnímu zákeřnému plevelu, který po něm hněvivě natahoval své pařáty, aby ho, tak jak to umí chobotnice, navždy spoutaly a bez milosti uvěznily v tomto křištálově průzračném, teskně mrtvém světě.
Pod vodou svedl bezpočet soubojů s drobnou rybí havětí, která se chystala ohryzat jeho pancíř a dostat se tak k chutnému dračímu masu, stejně jako bojoval s jinýmy, často prapodivnými, dravými tvory, kteří měli jediný cil. Zabít ho a nechat ohlodaného klesnout na dno podzemní říčky a nebo alespoň znepříjemnit mu cestu za Borlogem.
Draconus však chrabře zvládl veškeré nástrahy podvodní říčky, bez větší úhony jí proplaval, aby se opět vynořil z jejích vod a transformoval se z rybí podtzaty do drako-ještěra a neohroženě pokračoval podzemím vstříc Bolrogovi.
Čekala ho další vyčerpávající cesta zšeřelým podzemím, další místnosti a další boje s porůznými příšerami.
Dokázal obstát ve všech těchto zkouškách a najednou podzemí utichlo v mrtvolně předsmrtném, hrůzu nahánějícím tichu.
Draconus vstoupil do poslední komnaty.
Věděl, cítil, že je na konci cesty, a ač byl, také, téměř na pokraji svých fyzických sil, otevřela se v něm truhlice posledních rezerv a jeho dračí šíje, svaly, tělo, pařáty i mohutné nohy se mu napumpovali energií tak potřebnou k závěrečnému boji, který jak dobře tušil, měl právě podstoupit.
Bylo to tak.
Před Draconusem se zjevil Borlog. Nazlobený z toho, že ve svém, pro něj nedotknutelném a bezpečném království vidí nepatřičného vetřelce.
Boj začal!
Draconus využíval své pohyblivosti, metal ze své tlamy krátké zášlehy ničivého ohně, snažil se dostat k Borlogovi, aby ho zasáhl svou tvrdou pěstí, ale nebylo to lehké neb obrovský a kostěnými pláty opancéřovaný netvor se dokázal vznášet prostorem a šlehal po Draconusovi dlouhé, žhavé plameny ohně, které, když zasáhly jeho tělo, spalovaly dračí buňky, dračího pancíře, jež tak dobře chrání každého draka před jakýmkoliv útokem. Draconusovi tak ubývala síla, ale jeho nezdolná mentalita neohroženého válečníka a tlukoucí srdce bojovníka, který je ochoten zemřít, pro svůj úkol, kdykoliv a kdekoliv, ho hnalo za jediným cílem, jedinou touhou.
Zabít Borloga a osvobodit tak wenuitský lid z jeho zlovolných, vražedných nájezdů.
Boj trval dlouho. Vyčerpával Draconuse i Borloga a obě tyto kreatury, spojené dračí podstatou, ale rozdělené nesmiřitelným bojem na život a na smrt, už krvácely z porůzných lehkých i vážnějších zranění. Chvíli se zdálo, že má Borlog navrch, zdálo se, že Draconus už ztrácí sílu a podklesává na bojovné mysli, ale opak byl pravdou.
Byl to naopak Borlog, ten velký a mocný netvor, který ztratil koncentraci, v klíčové chvíli, čehož Draconus využil k dobře mířenéme úderu na jeho strce. Úder to byl přesný a ničivý a znamenal Borlogův konec. Když se tento obrovský netvor zhroutil na kamennou podlahu podzemí a vydechl naposledy, Draconus sledujíc s uspokojením jak oči jeho soka zavřela samotná kmotřička smrt, otočil se a vydal se, mrtvolně ztichlým podzemím, na cestu zpět - na povrch planety.
Civilizace Wenuitů ho přivítala s nadšením.
Oslavy, zabití Borloga, trvaly celé tři měsíce.
Draconus se však zdržel jen jeden pozemský týden a poté naložil svůj jednomístný hvězdolet až po okraj pokladem ze zlata, stříbra a drahokamů a pak se, za jásotu wenuitského, sovího, lidu vznesl do oblak a zmizel ve vesmírném prostoru letíc neohroženě vstříc dalším dobrodružstvím.
Poznámka autora: Napsáno v kuse, na jeden zátah - v Louňovicích u Prahy: Pension Svatý Hubert, ve středu 21.5. 2025!
