Léto přálo lásce – zamilovaná
Slunce vyšlo a počalo stoupat na svojí každodenní pouť obzorem a ona už otevírala okénko a připravovala všechno, aby zase celý den mohla prodávat dovolenkářům, turistům, vodáků i všem, kdo se zde zastaví, občerstvení.
Bylo jí 22 let a teprve se učila poznávat život. Po maturitě na škole hledala svojí cestu. Chvíli žila ještě u rodičů, ale touha se osamostatnit jí hnala k tomu, aby vydělávala peníze.
Zkoušela různé brigády, práce na dohodu – všechno jen na pár týdnů nebo měsíců, nic stálého. Umožnilo jí to, ale platit nájem za jeden pokoj v bytě, kde bydlela se svojí kamarádkou, ke které se přestěhovala. Jenže tahle idylka skončila neb kamarádka se rozhodla pronajímat celý byt a tak se Klára musela vystěhovat. Jako zázrak boží se náhle zjevila možnost pracovat přes léto zde – v okénku u řeky. Okénko bylo zřízeno v přízemí hotelu, který byl postaven přímo na břehu.
Hotel byl zavřený a jeho majitelé provozovali již jen zmíněné okénko a Klára jako brigádnce ho měla po celé léto obhospodářovávat. Skvělé na tom bylo, že v hotelu mohla bydlet, v malé cimře, a tak měla do konce prázdnin zajištěnou střechu nad hlavou a stravu, s možností vydělat si nějaké peníze. A po prázdninách? Uvidí se co dál...
Peněz zde nebylo mnoho, ale Klára byla vděčná za tuto šanci. Vstávala brzy, aby vše připravila a okénko otvíralo tak nějako kolem osmé a zavíralo až po desáté. Záleželo na tom, kolik lidí ještě sedělo na velké zahrádce na lavičkách, pod slunečníky. Slunečníky musela večer stáhnout, vše poklidit, lavičky setřít... Práce bylo dost, ale jak už bylo řečeno – byla ráda a těšila se na životní zkušenost, kterou jí léto přinese. A její intuice se nemýlila.
V okénku jí občas vypomáhali majitelé, Jana a Mirek – manželský pár tak kolem padesáti let. Byli fajn, ale sebestřední, zahledění do sebe a orientovaní na peníze. I přesto, že se v okénku střídali tak, aby bylo možno se najíst nebo si odpočinout, stejně většinu času pracovala Klára.
Hotel stál na břehu řeky a tu, v horkém létě, sjížděli vodáci. A útulná zahrádka s občerstvením i velké dřevěné molo je přímo vybízelo, aby zastavili a dali si něco k jídlu, k pití.
Nejčastěji to byla pizza, kterou Klára připravovala v mikrovlnce a samozřejmě – pivo. Vypilo se ho dost a Klára musela často přerážet sud. Bylo to namáhavé, ale zvládala to.
Uběhlo prvních 14 dnů a zapracovala se tak, že už práci brala jako rutinnu. Vše upadlo do šedi a i když se lidé a tváře na zahrádce střídaly, jedinou zábavou jí bylo rádio, které hlasitě vyhrávalo z reprobeden pro dobrou náladu, hezké písničky podporující pohodu letního dne.
Lidé žili prázdninami, mnozí si užívali dovolenou, byli veselí a štědří a tak si každý den vydělala na dýžkách slušný peníz. Byla za to ráda.
Na počátku třetího týdne však pomalu začala na Kláru přicházet krize. Jak už zvládala práci a mohla se více soustředit na detaily a pozorovat návštěvníky jejího okénka, začali jí vadit zamilovaní, mladí lidé nebo vůbec skupinky mladých, kteří jak bylo od pohledu jasné vyrazili třeba na společný výlet a hledali k sobě cestu, hledali vztahy, poznávali se, zamilovávali a po večerech souložili.
Začala pociťovat touhu po lásce, kterou neměla. Uvědomovala si každým dnem, a doléhalo to na ní opravdu jak deka, jak je sama. Uprostřed lidí, ve společnosti mnoha měnících se tváří, se brzy cítila jako samocený kůl v plotě.
Začala být z toho smutná. Zejména večer, když uléhala na hotelu, v malém pokojíku, objímala polštář a chtěla, aby někdo objímal jí, aby jí hladil po vlasech i těle, aby se ptal se zájmem, jaký měla den, aby se s ní miloval...
Z ráje se pomalu začínalo stávat duševní peklo, protože se musela začít přetvařovat před majiteli, nasadit ráno "happy masku" neupřímného úsměvu, nucené radosti, kterou odkládala vždy, když za sebou zavřela dveře svého hotelového pokojíku.
Začaly jí také vadit některé reakce, některých hostů. V okénku, kde se ohřívalo jídlo a vařila káva nebo čaj bylo, v parném létě, opravdu vedro a i když větrák jel na plné obrátky, věru moc to nepomáhalo. A tak chodila hodně odhalená a protože měla krásně klenutá a velká prsa, loudivé, chlípné i drzé pohledy, a někdy i poznámky opilých mužů, kterých si dřív vůbec nevšímala jí začaly vadit. Klára byla velmi pohledná a měla sexy postavu. Jedla zdravě, starala se o své tělo i o pleť, nepila alkohol, trochu cvičila – ne moc, ale tohle všechno stačilo, aby vypadala opravdu dobře.
Ostatně i to byl důvod proč jí Jana a Mirek zaměstnali. Je dobré když pivo chlapům točí hezká holka, prospívá to kšeftu, to přece vědí všichni.
Směsice občasných opilých, vulgárně-chlípně se chovajících hostů s nutností pozorovat rozjařené mladé, kteří se opíjely a večer i osahávali a líbaly na zahrádce před jejíma očima, jí pomalu začalo doslova psychicky deptat. Upadala do smutku a před usnutím se její oči zalily slzama a pláčem se snažila dostat chmury ze svojí duše pryč.
A pak jediný den změnil všechno. Přišlo to pozvolna a přitom znenadání – tak jak to bývá.
K jejímu okénku začal pravidelně chodit pohledný a sympatický mladík. Přicházel v různý čas. Někdy dopoledne jindy na oběd, dvakrát přišel odpoledne a v ten jedinečný den přišel hodně pozdě, téměř před desátou, zavírací hodinou.
Byl jí sympatický a zdálo se, že i ona se mu líbí.
"Poslední objednávka," vykřikla tak, aby jí bylo na zahrádce dobře slyšet, ale pár lidiček, kteří již dopíjeli nevyužilo její nabídku, jen mladík si ještě přišel k okénku a dal si velkou limonádu.
Desátá hodina minula, zahrádka se vylidnila a zůstal na ní sedět jen on.
Dále už všechno šlo rychle, bez zábran, jako ve snu.
Zavírala okénko, uklízela a potřebovala přenést sud s pivem. Byl velmi těžký. Napadlo ji, že by ho oslovila, jestli by jí nepomohl, což by byl dobrý důvod zavést konverzaci a trochu se seznámit, ale k jejimu překvapení se nabídl sám, že jí pomůže.
Sud bylo potřeba přesunout ze sklepení.
Ochotně ji tam doprovodil a chystal se odvést požadovanou práci, když tu náhle v nich propukla vášeň. Zcela je pohltila, spálila veškeré zábrany i stud a oni se milovali, v temném a tmavém sklepě, který osvětlovala jen slabá žárovka.
Bylo to vášnivé, náhle a krásné.
Milovali se beze slov. A tím začala jejich velká letní láska.
Kláře se rozsvítil svět.
Přicházel opět každý den v různý čas na jídlo, pak odcházel za prací, ale vždy večer se vrátil a byli spolu. Prožili tak několik úžasných, romamtických večerů plných lásky, vášně, romantiky.
Sdíleli se dokonale, moc toho nenamluvili.
Zamilovala se do něj šíleně, ač jí neřekl detailně kdo vlastně je, a co vlastně dělá. Prý zde plní nějakou práci, která brzy skončí.
Nevyzvídala, nepátrala, neptala se zbytečně mnoho, nechala se vláčet na vlně sladké lásky, horoucím a vřelým létem. Svět byl najednou krásný a plný barev.
Řekl jí, že jmenuje Fabrio.
Bylo to zvláštní jméno, ale v její romantické zamilovanosti se jí líbilo nadmíru. Byla za něj ráda protože jí potvrzovalo její intuici, že potkala opravdu nevšední, jedinečnou a zvláštní lásku, takovou jakou si vždy přála: lehce tajemnou, záhadnou, odhalující nová a nová tajemství s každým dalším setkáním.
Léto se pomalu chýlilo ke konci a Fabrio ji, jednoho krásného, vlahého a teplého večera, připravil další nečekané překvapení. Počkal, až zavře okénko a pak k ní vřele přistoupil a dychtivě řekl: "Pojd se mnou," a pak ji tajemně vzal za ruku a doslova jí tahnul za sebou po pěšině podél řeky. Byla překvapená, zaskočná a trochu se bránila té náhlosti, ale láska a důvěra k němu způsobila, že jako omámená, jako ve snu, nechala se vláčet aniž věděla kam.
Brzy opustili pěšinu lemující řeku a odbočili na jinou vedoucí do lesa. Mohli jít dobře půl hodiny, když se před nimi náhle objevil tajemný člověk.
Klára se lekla, ale když viděla, že Fabrio je zcela klidný, důvěřovala situaci i své intuci, věřila, že se nemůže stát nic špatného.
Fabrio a neznámý muž se krátce a chladně pozdravili.
Muž pohlédl na Kláru a temně řekl: "Kdo to je?"
"Chci ji vzít s námi."
Muž pokynul hlavou. Klára nevěděla, co to znamená, ale Fabrio ji láskyplně stisknul ruku a pak s mužem, jenž byl oblečen do tmavého, přiléhavého obleku, který připomínal supermoderní teplákovou soupravu pro sport a volný čas, poodstoupil stranou a zapředli spolu krátky rozhovor, který Klára neměla slyšet.
"Chci ji vzít sebou," zopakoval Fabrio tlumeným hlasem.
"S tím není problem."
"Takže?"
Muž na chvíli ztuhl a pak svraštil čelo: "Právě z vojenského letiště vystartovala vojenská technika. Nějaké stroje. Lokalizovali nás. Budou tu za.... 12 minut. Vem ji a nasedáme."
Fabriův obličej se zkroutil do grimasy bolesti: "Musím ji připravit."
"Neni čas!" řekl ostře muž. "Přibližují se. Do deseti minut jsou zde."
"Dej mi chvilku! Musím jí to řict!" vyhrkl Fabrio.
"Chceš ohrozit celou misi?"
Fabrio sklonil hlavu: "To ne."
"Jako tvůj velitel ti musim nařídit, že letíme hned. Armádní stroje se přibližují. Lokalizovali nás..."
"Jen chvilku," zaúpěl Fabrio.
Muž zaváhal: "Nemohu ohrozit naší misi z rozmaru. Ať už je to kdokoliv, jistě víš, co děláš a vzít jí můžeš, letíme, ale hned."
Fabrio zoufale pohlédl na Kláru. Stála tiše opodál, oči zahleděné do země. Nemohla slyšet jejich tlumený rozhovor. Srdce mu zaplálo láskou: "Prosim, veliteli..." řekl naléhavě.
"Ztrácíme čas. Neohrozím misi. Vojenské stroje tu budou za... deset minut 22 sekund."
"Jen minutku."
Mužovi skelné oči se potáhli hmyzí blánou. Zamrkal a chladně řekl: "Maš pět minut. Přesně. Pak letíme, s ní s tebou či bez tebe. Viš, co to ale znamená."
"Pět minut mi stačí," vyhrkl Fabrio a rychle předstoupil před Kláru, chytil ji za ruce a podival se jí upřeně do očí: "Musím ti něco říct. Nemám mnoho času."
Přikývla. Tušila, že situace je vážná.
Muž v tmavém obleku mezitím zmizel v lese, mezi stromy.
"Miluju tě Kláro, nade vše na světě a chci, aby jsi šla se mnou."
"Kam?"
"Abys se mnou žila, po celý zbytek našich životů. Být spojeni jako jeden. Musíš, ale jít se mnou. Do mého domova."
"Kam?" zopakovala Klára zoufale a do očí se jí vedraly slzy.
Fabrio jen ukázal nahoru, na noční nebe, které bylo plné hvězd: "Tam nahoru. Můj domov je na jednom z těch světů."
Klára se zatvářila nechápavě.
"Pojď," chytil ji za ruku a vedl ji, spěšnými kroky, z lesní pěšiny hlouběji do lesa
Klára vykřikla. Spatřila totiž mezi stromy malý mimozemský modul, kulaté ufo, které bylo posazeno na nevelké mýtině. Bylo tajemně tmavé a bezhhlučné, nemělo žádná světla, žadný vchod.
"Ty jsi... " polkla slova, ohryzek se ji sevřel směsicí pláče, štěstí i dojetím,
"Ano, jsem z hvězd, na misi, na Zemi. Ta končí, letime pryč, poleť se mnou. Najdeš nový domov na mé planetě. Je tam hezky. Je oproti Zemi jako ráj."
Klára ho objala a vzrušeně dýchala.
Sevřel jí do náruče pevněji, pohladil po vlasech a řekl odhodlaně: "Musíš se rozhodnout hned. Teď."
Klára položila svou uslzenou hlavu na jeho rameno, Cítila se bezpečně a krásně, nebála se toho mimozemského stroje, nebála se ani Fabria, ani podivného muže, který čekal uvnitř ufo.
Klidně by s nimi letěla, ale.... uvědomila si, co všechno má na Zemi. Rodiče, historii, tradici, silné srdeční pouto, které jí vázalo s přirodou. S matkou Zemí. Jak to asi vypada na jeho planetě? Jsou tam vůbec stromy?
"Není čas, pojď. Letíme," vyzval ji, vzal ji za ruku a jemně ji táhl směrem k ufu.
Nechala se, ale náhle se její srdce vzbouřilo: "Nemůžu," špytla a zapřela se.
Zkusil jí lehce silou postrčit směrem ke stroji, v němž se náhle objevil, temně sytým, modrým světlem osvětlený vchod a v něm stál velitel mise: "Pojďte, letíme, vojenské stroje jsou zde za pár minut."
Kláře se zastavil čas, přestal se pro ní točit svět. Cítila však jasně, že patří na Zem. Tato planeta byla jejím domovem a ani láska k Fabriovi nedokázala toto pouto a tyto kořeny zpřetrhat.
Fabrio to intuitivně vytušil. Dal jí letmý polibek na tvář a vroucně řekl: "Nikdy na tebe nezapomenu a třeba se pro tebe jednou vrátím."
"Budu čekat," špitla Klára a pak už si toho nepamatuje mnoho. Snad jen, že musela odstoupit od mimozemského létajícího stroje dostatečně daleko, aby mohl vzlétnout. Pak asi dlouho stála v nočním tichu a pozorovala oblohu a hvězdy. K jedné z nich mířila její láska. Ke které asi?
Pak se nějak dostala na hotel. Ani nevěděla jak.
Léto skončilo a s ním i brigáda v okénku. Klára musela řešit, co v životě dál, aniž by tušila, jak úžasná dobrodružství ještě kolem své lásky z hvězd v budoucnu zažije.
