POSLEDNÍ Z ČECHŮ
Píše se dávná budoucnost. Lidstvo degenerovalo v technice, kultuře, morálce i vědění a vše se vrátilo k mečům, kopím, lukům a štítům. Hrdý a mocný národ čechů se ztenčil natolik, že se vtěsnal do jednoho, posledního kamenného města. A Jan, poslední z čechů, stál sám na jeho hradbách. V jeho očích se odrážely plameny města, jež hořelo a v uších mu zněla slova dávného proroctví, které se nyní stávalo skutečností. Byl svědkem, jak jeho národ, kdysi pyšný a silný, uhasil svou vnitřní jiskru. Nikoliv cizím mečem, cizí rukou, ale vlastními meči, které vyrobila ruka česká.
Jeho předci se stavěli proti císařům, husitská vojska v dávných dobách vzdorovala celé Evropě. Ale oni, generace bez velkých bitev, prohráli v boji, který se vedl uvnitř jejich duší. Zapomněli na řeč svých otců, na písně a legendy, na Boha, na sílu, která je kdysi držela pohromadě. Namísto pospolité hrdosti si zvolili vzájemný rozvrat a namísto společné cti, postavili na piedestal každodeních povinností vnitřní rozbroje, půtky a sváry, které je nakonec zahubili.
Jan svíral svůj meč, poslední památku na slavné časy. Věděl, že nemůže změnit osud, ale mohl neodvratnému konci vzdorovat alespoň čestně. Připravil se na svůj poslední boj, ne s nepřáteli u bran, ale s cynickou prázdnotou, která pohltila jeho lid. A zatímco se chystal na cestu, slíbil si, že jeho konec bude tichým, ale silným výkřikem do tmy – připomínkou, že čechové existovali, a že alespoň jeden z nich se nevzdal do poslední chvíle.
Jan, poslední z čechů, se opřel o chladný kámen cimbuří a naposledy upřel zrak na doutnající město. Jeho srdce nebylo plné strachu, nýbrž hlubokého, palčivého zklamání. Ne z nepřátel, kteří nikdy nepřišli, ale ze svých vlastních lidí, kteří povstali proti sobě, a zapálili město. Slyšel hlasy předků, ozvěny dávných časů, které mu šeptaly o síle, o víře a o odhodlání.
Ale tyto, dříve tak silné, mocné a mohutné hlasy byly nyní jen šepotem ve větru.
Jediná naděje, která mu zbyla, spočívala v legendě, kterou slýchával jako chlapec. O skryté jeskyni v srdci hory Blaník, kde prý spí dávní rytíři, připravení povstat, až bude národ v nouzi nejvyšší. Věděl, že je to pouhá legenda, ale zároveň ho ta myšlenka hnala vpřed. Bylo to, to jediné, co mu zbývalo, poslední záchvěv naděje na obnovu umírajícího národa.
Seskočil z hradeb a zamířil do temných uliček, kde už nebylo slyšet smích ani zpěv. Město bylo mrtvé, vše užitečné bylo spálené na prach a popel a kamenné rozvaliny zlověstně žalovaly vůči obloze jak hrozná zvěrstva se zde udála.
Janovy kroky se staly jediným zvukem, který rozbíjel ticho, zatímco se vydal na cestu, aby hledal bájnou horu Blaník. Cesta to byla dlouhá a plná zkoušek, ale s každým krokem se utvrzoval v tom, že i když jeho lid zapomněl, on si pamatoval. A pokud měl zemřít jako poslední, zemře s mečem v ruce a s hrdostí v srdci, aby ukázal, že alespoň jeden z čechů měl sílu věřit v bláhovou naději na záchranu národa.
Jan, unavený, ale odhodlaný, po strastiplném putování nakonec dorazil na úpatí bájné hory. Blaník se tyčil nad krajinou jako kamenný obr, a na jeho vrcholu se snášela mlha, jako by hora sama plakala. Vstup do jeskyně našel snadno, byl to malý, nenápadný otvor, zarostlý trním. Jeho tlukoucí vlastenecké srdce mu našeptávalo, že je u konce cesty.
Když vstoupil do nitra hory, vzduch zhoustl a ochladil se. Kráčel dlouhou jeskyní a v mrtvolném tichu slyšel jen další ozvěnu svých vlastních kroků. Došel až na konec jeskyně, kde ležel meč. Zrezivělý a dávno zapomenutý, jako by na něj nikdo nesáhl po staletí. Síla a magie místa zapůsobila na Janovu duši. Uvědomil si krutou pravdu, že zde žádní rytíři nespí, že nejsou skryti uvnitř hory, jak pravila legenda. Nebyl zde nikdo, kdo by povstal. Očekáváná záchrana v podobě bájných bojovníků se mu rozplynula jak ranní mlha nad lesní loukou. Ale s tímto pocitem, přišlo očištění.
Až nyní pochopil celé proroctví. Národ nezachrání spící armáda, ale síla v srdcích lidí. Jejich víra, jejich odvaha, jejich touha bránit svou kulturu a historii. Blaníčtí rytíři nebyli vojsko z masa a kostí, ale duch národa, který se měl probudit v pravý čas. A ten duch se nikdy neprobudil, protože lidé zapomněli, že existuje.
Zapoměli, že klíč je v každém z nich. Pečlivě ukován vlasteneckou hrdostí, která spojuje. Namísto toho proti čechu pozvedl zbraň čech a tím zlomili kouzlo Blanických rytířů, ukryté hluboko v jejich srdcích. Pošpinili ho a zaneřádili vzájemnými sváry, které je zavedly kam jinam, než do záhuby.
S touto hořkou pravdou, v mysli, se Jan posadil vedle starého meče a čekal. Byl posledním z Čechů, který měl možnost uvědomit si tuto krutou pravdu. A tak, se ctí a s vědomím, že udělal vše, co mohl, se stal strážcem posledního dechu svého národa. Tím posledním dechem byl jeho dech. Ale nebylo už proč dýchat, protože nebylo pro koho dýchat. Jeho lid povraždil sám sebe ve vzájemné válce a zničil poslední město, ve kterém žili poslední potomci kdysi hrdého a slavného národa.
Jan zavřel své oči a pohroužil se do věčného spánku. A jeho duše tak v poklidu odplula do hájenství smrti, vedena mocným kouzlem bájné hory Blaník. S poznáním, které nebylo již komu předat tak zemřel, ten nejstatečnější avšak poslední z čechů a stal se tak Blanickým rytířem, jehož duše bude marně čekat, jestli ji vzbudí a přivedou k život ti, jenž v tento den právě vymřeli.
