KRISTIÁN 2000
Jiří Novák se v práci pohyboval jako stín. Byl to ten chlapík, který si nosil oběd v plastové krabičce, na monitor si lepil žluté papírky s ručně psanými poznámkami a na ranní kávu chodil s vlastním termohrnkem, aby ušetřil za placenou, kelímkovou. Investiční poradce, který nikdy neriskoval. Jeho kolegové ho měli za tichého a skromného a spíše ho přehlíželi. Jiří to tak chtěl. Každá ušetřená koruna, každá odmítnutá pozvánka na drahý oběd, každý uchozený kilometr namísto, aby si vzal taxi – to všechno byla investice.
Investice do jeho druhého života. Do života, který začínal vždy v pátek, jednou za měsíc. Když hodiny na zdi ukázaly sedmou, Jiří se doma proměnil. Oblek, který nosil v práci, odhodil do kouta a oblékl si jemnou kašmírovou košili a na míru šité sako. V botách, které stály víc než jeho měsíční nájem, se rozešel nastávajícím večerem. V luxusním taxíku, ve kterém by cena jízdy většinu lidí vyděsila, se jen neznatelně usmíval.
Jeho cílem byl jazz bar „U krále Jiřího.“ To místo bylo protikladem jeho kanceláře. Hluboké červené sametové sedačky, tlumené světlo a kouřový vzduch naplněný tóny starého jazzu. Sotva vstoupil, barman ho pozdravil jménem. Tady byl král, utrácející šlechtic, pán prostoru i času . Objednal si lahev nejlepšího koňaku, rozdal spropitné, které by ho v práci uživilo týden, a s úsměvem se posadil ke stolu, který už na něj čekal, zabookován obvyklou rezervací.
Zatímco v práci popíjel vodu z kohoutku, tady mu na účet připisovali nejlepší a nejdražší koktejly. Bylo to jeho tajemství, jeho spása. Pro ty v práci byl jen Jiří Novák. Ale tady, v dýmu a notách, byl králem, který si kupuje svobodu. Nechal si říkat Kristián, protože miloval ten starý film, jeho noblesu i Odlřicha Nového, kterého doslova napodoboval. Jistě znáte ten film. Jiřího Nováka inspiroval natolik, že se stal součástí jeho osamělého života. V jazz baru se stával neodolatelným Kristiánem, v práci jen pouhým Jiřím, kterého všichni přehlíželi.
Jeho barové sebevědomí pramenilo z pocitu, že má vše pod kontrolou. Přesně jako ve filmu, personál mu šel na ruku, protože věděl, že ho čeká neskutečné spropitné. Tisic korun nebylo nic neobvyklého. Jiří celý měsíc šetřil, aby jeden pátek, ten jeho pátek, zářil tak, jako ta největší hvězda na nebi. Ženy ho však neobdivovaly jen proto, že utrácel, ale také proto, že jeho peníze mu dodávaly uvolněnost a eleganci, kterou v jiných mužích neviděly.
Jiří si nepamatoval všechny hosty, se kterými se seznamoval, ale dokázal si zapamatovat jejich příběhy. Přicházel k ženám, které seděly samy, nebo se seznamoval rovnou s celými skupinami. Nepoužíval okoukané věty, ale pokládal upřímné otázky.
„Co vás sem dnes přivedlo?“ zeptal se jedné malířky, která seděla se skicákem v ruce. Její překvapený úsměv mu ukázal, že je to otázka, na kterou se ptá jen málo mužů.
Jeho šarm nebyl agresivní. Byl to šarm muže, který nemusí nikomu nic dokazovat. Nechal hosty, aby si vybrali drink z nabídky, aniž se podíval na cenu. Jeho velkorysá gesta, ať už to byla lahvička šampaňského pro celý stůl, nebo velkorysé spropitné, nebyly okázalé. Byly přirozenou součástí jeho osobnosti přirozeně zapadající do tohoto prostředí.
Nejzářivější na jeho naturelu bylo, že skutečně naslouchal. Když mluvila žena, věnoval jí plnou pozornost. Nehrál si s telefonem, nepřemýšlel o sobě. S jemným úsměvem kýval hlavou a v jeho očích bylo vidět upřímné zaujetí. Tady, v tomhle světě, byl Jiří víc než jen investiční poradce. Tady byl opravdový gentleman, přesně takový jakým byl legendární Oldřich Nový, ve filmu Kristián. Jiří si v baru „U krále Jiřího“ užíval tu vzácnou svobodu, kterou si musel draze vyšetřit. Mezi přítomnými ženami se pohyboval s lehkostí muže, který nemusí nikomu nic dokazovat. Byl mistr v umění konverzace, uměl pokládat upřímné otázky, které šly dál než jen po povrchu.
Jednoho dne si u baru všiml ženy s očima, které se smály. Jmenovala se Eva a byla jiná než ostatní. Neoslavovala ho za to, jak utrácí, ale za to, jak naslouchá. Mluvila o svých snech a o tom, jak by si přála dělat něco, co má skutečný smysl. A Jiří, který v práci jen počítal čísla, najednou s překvapením zjistil, že mluví s naprostou otevřeností, ač se jí představil jako Kristián a svojí pravou identitu pečlivě skryl a zamlčel. Jejich rozhovor trval až do hluboké noci. Zdálo se, že mezi nimi zahořelo souznění přesahující vznikající přátelství. Večer krásně plynul. Souznění se prohlubovalo, snad úměrně tomu, kolik šampaňského a koktejlů spolu vypili. Milovali se na dámských toaletách. Tiše a vroucně, v zamčené kabince, která poskytla prostor pro příjemně nečekané uvolnění vášně i touhy. Prolnul se tak jejich malý soukromý, uzavřený vesmír.
Vrátili se do baru, na červené sedačky a jako by nic, stejně ležérně a přirozeně pokračovali v příjemném povídání. Když Jiří zcela nečekaně a nenuceně vstal a měl se k odchodu, jeho slova byla jako ozvěna starého příběhu: „Zavři oči, Evo... odcházím.“
A zmizel do tmy, jako by se nikdy neobjevil. Eva zůstala oněmělá jak v Jiříkově vidění, jak v rajském snu. Číšník jí ujistil, že je její účet zaplacen, ale ona ho neposlouchala, protože v srdci i uších jí rezonovala, ozvěna tichého, roztouženého milování, i Jiřího poslední, romanticky pronesená, tajemná slova. Uvidí ho ještě někdy? Žena si může položit takovou otázku a čekat, co život přinese a nebo... jít svému štěstí naproti.
***
V pondělí byl zase Jiří Novák, pečlivý a šetřivý poradce. S krabičkou s obědem v ruce a s pocitem, že víkend se opravdu vydařil, vešel do své kanceláře. Zavalily ho nudné tabulky a čísla, která miloval a nenáviděl zároveň.
Náhle se však dveře jeho kanceláře otevřely a sekretářka oznámila novou klientku. Jiří zvedl hlavu a jeho srdce vynechalo úder. Ve dveřích stála Eva. Neměla na sobě ty krásné, červené šaty z baru, ale seriózní kostýmek. Neusmívala se na něj, ale na jeho jméno "Jiří Novák," které měl na cedulce na dveřích, na kterou rozverně poklepala, a pak mu potěšeně pohlédla přímo do očí a s naprostou vážností řekla: „Dobrý den Kristiáne, jmenuji se Eva a přicházím kvůli investičnímu poradenství.“ Její hlas byl pevný a profesionální. V tu chvíli si Jiří uvědomil, že jeho dvě identity se právě srazily v jediné místnosti.
Sedla si sebevědomě naproti němu a v jejím pohledu se zračila odhodlanost. „Jste to vy, že?“ řekla rozverně a přitom dostatečně autoritativně. „Ale nebojte se, nepřišla jsem za vámi do práce proto, abych vám zničila vaši hru. Jsem tady, abych mohla poznat také Jiřího, ne jen Kristiána.“
Jiřímu se ulevilo. Nemusel už nic předstírat. „Jak jste mě poznala?“ zeptal se.
„Víte, Kristián je elegantní, tajemný a okouzlující. Ale Jiří, tedy vy, má také, v očích tu zvláštní jiskru. A teď, když se na vás dívám, vidím oba. A vím, že jsem se zamilovala do obou.“
V tu chvíli věděl, že jejich setkání nebylo náhodné. Našel někoho, kdo ho přijal takového, jaký je – ve všech jeho protikladech a se všemi jeho tajemstvími. Láska pro ně nebyla hrou, ale spojením dvou duší, dvou světů, které se už nemusely skrývat. Byli jako jazzová hudba, která zněla v baru – plná složitých tónů, které se však dohromady skládaly v dokonalou harmonii.
A tak Jiří zakotvil u Evy, a proto už Kristiána nepotřeboval. V jazz baru se divili, že nepřichází, ale brzy to vzali jako fakt a u personálu už zůstala jen milá vzpomínka na výstředního a elegantního chlapíka, který, jednou za měsíc, vždy v pátek, utrácel velké peníze, přesně jako jeho jmenovec z komediálního filmu ze starých časů.
