**************
Gigolo
Alex byl gigolo. Nerozdával lásku a přízeň ženám zdarma. Měl svoji úroveň a ta, něco stála. Jako gigolo se živil už několik let. Měl v této profesi bohatou praxi a zkušenost.
Pojďme společně s ním strávit jeden pracovní týden a nahlédnout tak pod pokličku jeho práce:
Pondělní klientka
Alex seděl v prvotřídní hotelové restauraci, v New Yorku, a nervózně si upravoval manžety.
Uviděl ji, jak vchází do dveří. Nebyla to žádná dobře udržovaná filmová diva vyššího věku, ale mladá žena, jejíž klid a vyrovnanost ho okamžitě zneklidnily. Měla jednoduché džíny a bílou košili. Vypadala, jako by si spletla schůzku na kávu se schůzkou, kde se platí za čas. Její jméno, jak si sdělili při domlouvání schůzky, bylo Anna.
Během večeře v restauraci mluvila s tichou, ale pevnou jistotou. Alex čekal, že bude mluvit jak většinou ženy mluví, ale ona se ho ptala na věci, na které se ho nikdo dlouho neptal.
„Co jsi chtěl dělat, když jsi byl malý?“
„Co tě na tvojí práci nejvíc baví?“
„Proč ses dnes rozhodl dělat gigola?“
"Zajímá mě, co děláš, když tě nikdo nevidí."
"Jak trávíš vánoce?"
Alex na chvíli znejistěl, ale brzy našel pevný břeh pod nohama a rozpovídal se.
V tu chvíli si totiž uvědomil, že ji nezajímá gigolo. Annu zajímalo, kdo je Alex.
Začal mluvit o sobě, o svém životě, o tom, jak se cítí prázdný, a o tom, jak se bojí, že už nikdy nepotká životní lásku, kterou stále hledal. Nebyla v tom žádná přetvářka, žádné hraní. Najednou byl jenom on, a Anna, která ho poslouchala, a čas rychle ubíhal.
Když se loučili, Anna vytáhla z kapsy obálku. Byly v ní peníze, které měla zaplatit za tento večer. I když nedošlo na domluvenou návštěvu hotelového pokoje, Alex si je vzal, bez nejmenšího zaváhání.
„Vím, že teď možná nechápeš, proč jsem to dělala, ale já nejsem jako ti ostatní, co si kupují tvůj čas. Já si kupuji jenom to, že s tebou mohu být upřímná. A upřímně ti říkám, že to, co cítím, není vylhaný. Cítím smutek, protože nechápu, jak může být někdo tak skvělý a přitom tak osamělý.“
Alex jen přikývl. Tím se rozloučili. Annu už nikdy v životě nespatřil. Jeho klientka pro pondělí tak byla vyřízena bez toho, co Alex nabízel a čtenář této povídky zřejmě očekával – bez placených postelových radovánek.
Středeční klientka
Alexovi úterý vybilo jako volné a tak šel do posilovny, zaplavat si a zbytek dne strávil ve svém obvyklém New Yorském baru popíjením, lelkováním a tlacháním se známými. Byla to vpodstatě i součást jeho práce, protože někteří z těch známých mu dohazovali klientky. Pak šel brzy spát, protože ve středu, brzy ráno ho čekal přelet oceánu, a pro večer již měl v diáři poznačenou další schůzku.
Odehrála se u klientky, protože to tak chtěla. Alex stál u okna, v ruce sklenice s perlivou vodou. Pod sebou viděl Londýn, třpytící se v nočním dešti jako obrovské, rozmazané plátno. Elegantní byt s výhledem na celé město ho neohromil, protože na luxus byl zvyklý. Vše bylo jen součástí kulisy jeho života, stejně jako bílé lilie ve váze nebo tichá, melodická hudba, která se linula odněkud z pozadí.
„Alexi?“ hlas Eleny ho vytrhl z myšlenek. Byla to elegantní žena ve zralém věku, ověšená šperky, v černých kalhotách a hedvábné, zlatem prošívané blůze, jejíž hodnota převyšovala měsíční příjem obyčejných lidí. Elen se vyznačovala jistou nadřazenou hrdostí, kterou měl naučenou z desítek obchodních schůzek. Pracovala ve vedení nějaké velké, nadnárodní firmy. Její nadřazenost však byla jen hra. Brzy to poznal, protože se jí v očích blýskalo něco, co nebylo v jeho ceníku.
„Přemýšlela jsem,“ řekla, když se k ní posadil, „že za celý tvůj honorář za dnešní noc, bych chtěla, jen aby ses mě zeptal, na co teď myslím.“
Alexova profese, vyžadovala preciznost. Přesně věděl, co má říkat, jaké vtipy vyprávět, a jaké otázky klást, jak odpovídat. Ty obvyklé. Na tuto otázku připraven nebyl. Chvíli váhal, pak si odkašlal a řekl: „Dobře. Na co myslíš?“
Elen se opřela o pohovku a zadívala se ven. „Myslím na to, že jsem se za celý život naučila mít všechno pod kontrolou. Kariéru, finance, dokonce i své emoce. Vždycky jsem byla ta silná. A najednou... mám pocit, že mi všechno protéká mezi prsty.“
Alex si zvykl, že jeho klienti chtěli mluvit o svých úspěších, o tom, co dokázali. Vždycky se držel scénáře, pokyvoval hlavou, obdivoval. Teď ale mlčel a jen poslouchal.
„Můj manžel zemřel před rokem. Vždycky jsem si myslela, že jsme perfektní pár, taková ta power couple, co všichni obdivují. Ale poslední měsíc mi chodí e-maily od jeho milenky. Nikdo o tom neví.“ Její hlas se zlomil. „Nenávidím to, co se stalo. Ale nejvíc nenávidím, že musím hrát, že jsem v pořádku.“
Alex se na ni díval. A najednou neviděl ženu s drahými šperky, ale jen osamělost a bolest.
„Musíš si vybrat, co uděláš,“ řekl potichu. „Jestli chceš být sama sebou, nebo tím, co od tebe ostatní čekají.“
„To zní, jako bys měl hodně zkušeností s hraním rolí,“ odvětila s hořkým úsměvem.
Alex pokýval hlavou. „Něco za něco,“ řekl. „Ty jsi mne pozvala pro společnost, já přišel pro... no, pro něco jiného. Ale je zvláštní, jak se tyhle věci míchají, když se na sebe chvíli díváme jako lidi, aniž bychom si dávali nálepky nebo cenovky.“
Chvíli seděli v tichu. Elen začal vzušeně dýchat. Zdálo se, že přijde to, co bylo domluvené. To, co se čekalo. To, co bylo v ceníku. Místo toho však Elen pateticky a tiše řekla: "Díky, můžeš jít..."
"Já..." začal Alex, ale stárnoucí šik-dáma ho přerušila lehce hysterickým, divadelním výstupem: "Řekla jsem přece, že honorář za celý večer dávám za JEDNU OTÁZKU. JDI!"
Alex jen pokýval hlavou, sebral sako, obálku a odešel. Dveře luxusního bytu za ním zaklapli tiše a nenápadně, protože tak to přesně vyžadovala noblesa jeho práce.
Páteční klientka
O víkendu si přáli Alexovu společnost většinou ženy osamělé a rozvedené, přes týden vdané. Smysl to dává. Jeho páteční klientka byla osamělá i rozvedená, dobře situovaná, jak jinak, a žila v Paříži. Pro Alexe to znamenalo let z Londýna do Paříže, ale měl na něj celý čtvrtek a létat po světě bylo pro něj něco jako uvařit si ranní kávu. Jen otázka zvyku. Cestování mu nedělalo problém – ba co víc, měl ho svým způsobem rád.
Ve Francii bylo chladno. Světla Paříže se třpytivě mihotala v oknech kavárny, ve které seděl. Bylo to jedno z těch míst, kde se schází smetánka, ale on byl dnes spíše pozorovatelem vlastního šálku dobré kávy, než slavných tváří okolo. Jako vždy byl na místě první, dlouho před stanoveným časem schůzky a trpělivě čekal. Dnes na Cécile. Byla starší, elegantní a zjevně unavená životem, který se měl lesknout jako šampaňské. Cécile byla jeho stálou klientkou a často mu zdůrazňovala jak je sama a jak jí její uzavřenost ubíjí.
Alex si náhle uvědomil, že on sám je vlastně po většinu svého života specialistou na samotu. Věděl, jak ji rozeznat v davu, jak ji umně skrývat pod úsměvem, a hlavně – jak ji na chvíli odehnat. Byla to jeho práce.
Když Cécile přišla, objal ji jako dlouholetou přítelkyni. Prohodil pár vět o jejím outfitu, který byl dokonalý. Pak si sedli a Cécile si objednala víno. Alex poznal, že dnešní večer nebude o večeři, ale o příběhu.
„Můj bývalý manžel,“ začala, „říkal, že si mě váží. Že jsem byla skvělá matka a dobrá partnerka. Jenže já mám pocit, že se díval na obraz, který si namaloval, ne na mě.“ Její hlas byl tichý a smutný. „Potřebovala jsem někoho, kdo mě uvidí. Kdo se mě zeptá na obyčejné věci.“
Alexovi instrukce byly jasné: buď zdvořilý, pozorný a udělej, aby se cítila výjimečná. Cécile mu vyprávěla o svých snech, které měla, než se stala manželkou bohatého muže, ženou v domácnosti. Vyprávěla o tom, jak se původně chtěla stát malířkou. Ukazovala mu fotky svých dětí a mluvila o nich jako o svém největším úspěchu.
Alex ji poslouchal. Nejen ušima, ale i srdcem. Jeho srdce bylo otevřené a vřelé jako mihotavé ranní slunce nad Paříží.
„Cítím se, jako bych tě znala celý život,“ řekla, když se večer blížil ke konci.
Alex se usmál a přidal naučenou větu, která záměrně nemířila ke konkrétnosti, ale na klientky měla, jak bylo dlouholetou praxí ozkoušené, vždy pozitivní účinek: „Některé příběhy jsou tak silné, že to tak prostě je.“
Když se loučili, Cécile mu podala obálku s penězi. Místo „na viděnou“ ale řekla: „Děkuji za to, že jsi mi vrátil kousek mě samotné.“
Alex se díval, jak odchází do tmy a ač se na Paříž snesla chladná noc u srdce měl vřelý pocit, z dobře odvedené práce.
Tak to by na ukázku stačilo, milý čtenáři. Předestřeli jsme vám jeden Alexův pracovní týden. Jak už jsme řekli, Alex byl gigolo. Dělal tuto práci už dlouho. A pokud se čtenář diví, že klientky si chtěly "jen upřímně povídat," pak vězte, že většina klientek to tak chtěla. Sexu a postelových radovánek bylo v procentu žen, které vyhledávali Alexovu společnost, paradoxně méně než žen, různého věku, které prostě jen hledali muže, který je se zájmem vyslechne a bude s nimi, po celý večer udržovat rozhovor, který má smysl. A za to Alexe platili. Královsky platili, protože jak bylo zmíněno - Gigolo nerozdává lásku a přízeň ženám zdarma. Má svojí úroveň a ta něco stojí.
