Vzkaz Tobě
Jana znala Jana od dětství, ale až teď, ve dvaceti, zahlédla to, co jí dřív unikalo: v jeho očích se leskl nejen talent, ale i touha, která odrážela tu její. On neviděl jen realitu, ale „lepší světy“ – světy plné láskovět, jak říkával, utkaných z laskavých slov a tichých činů. Stejně jako ona věřil, že smyslem není hromadit, ale rozdávat.
„Proč se pořád tváříš, jako bys tu básničku četla poprvé?“ pousmál se Jan v kavárně, kde neustále psal.
Jana sklopila zrak a cítila, jak jí hoří tváře. „Protože je píšeš jen pro mě, Jane. A já chci, aby zůstaly jen mezi námi.“
„Ale já je chci dát i světu,“ řekl zasněně. „Jen ne hned. Nechci, aby se ztratily v tom hluku. Potřebuju, aby nejdřív dozrály v tobě. Víš… chci, abys byla tou, kdo z těch slov udělá světlo. Pak teprve přijde čas na ostatní.“
Tvrdost. To bylo slovo, před kterým se chtěli schovat. Okolí vidělo jen rychlý zisk, povrchní soudy a malé, sobecké touhy.
„Schováme se před světem bude nám krásně,“ šeptla Jana. „Mám chatičku u rybníka. Patřila babičce. Nikdo tam nechodí. Žádná Wi-Fi. Jenom ticho a starý stůl.“
A tak odjeli. Bez plánů, prostě se poddali lásce, tak jak se to má. Bylo to instinktivní – jako když se dva ztracené atomy konečně spojí.
Chata byla přesně taková, jak slíbila. Stará, dřevěná, voněla mechem a deštěm. Jan hned obsadil stůl u okna.
„Tady vzniknou tvoje kresby a moje príběhy a verše,“ řekl a položil balík čistých listů na stůl. „A ty jsi ta, kdo je probudí k životu. Moje životní štěstí v neštěstí života, moje můza.“
Jana se opřela o futra a s láskou ho pozorovala. Byla to tichá symbióza. On psal, ona kreslila nebo jen mlčky seděla vedle něj. Napětí světa se rozpouštělo za okny a oni si byli jeden pro druhého.
***
Jednoho deštivého odpoledne se opřela o jeho rameno a četla, co napsal. Byly to příběhy ne o pohádkových princích, ale o lidech, kteří si pomohli v těžké chvíli. O opravdových láskosvětech.
„Je to krásné, Jane,“ řekla tiše. „Jenže svět na takové věci často kašle. Kritici to nazvou naivitou. Dnes se prodává hlavně krimi, drama a tak... “
Janův pohled na okamžik potemněl. „To oba víme. Ale i malý plamínek dokáže prosvětlit tmu. A my ho můžeme držet, i kdybysme byli ti poslední z posledních kdo to budou dělat.“
Políbila ho a přikývla. „Tak začneme. Co je víc než dát lidem trochu radosti?“
Večer vzali rukopis, svázali ho červenou stužkou a vložili do staré láhve od okurek. Tentokrát ji neschovali do skříně. Vydali se k řece.
Řeka byla klidná, ale její proud zpíval tichou píseň. Stáli na břehu a drželi láhev.
„Kam až dopluje?“ zašeptala Jana.
„Kam bude chtít,“ pousmál se Jan. „Je to poselství svěřené vodě. A voda si pamatuje víc, než lidé tuší.“
Položili láhev na hladinu. Proud ji uchopil a nesl dál pod klenbou větví. Jana i Jan stáli, dokud nezmizel poslední odlesk skla.
A nebyla poslední. Stala se z toho tichá, každoroční tradice. Čas jim hezky plynul. Jan psal, Jana kreslila. Na jaře, když voda sílila z tajícího sněhu, pouštěli další láhve. Některé se prý našly a některé čekal pohádkový osud – aspoň to se k nim doneslo v podobě šeptání dětí z vesnice, které tvrdily, že jednou viděly láhev zaskvít se proti slunci a pak náhle zmizet, jako by ji pohltil proud snů. Možná ji však jenom pohltil proud řeky, anebo přiliš zjitřená fantazie malých dětí.
***
Jana a Jan se v chaloupce usadili natrvalo. Žili prostě, pěstovali bylinky, pletli košíky z vrbového proutí, dělali ozdobnou keramiku. V očích měli zvláštní světélko svobody, jaké mají jen ti, kdo se nebojí snít. Jan psal, Jana mu byla navždy čtenářkou i múzou.
Lidé ve vesnici je považovali za podivíny, ezoterické blázny žijící doslova na okraji společnosti, de facto na pokraji chudoby. Říkali, že bojují marnou bitvu, že jejich idealismus o čistém světě láskovět nezmění nikoho. Ale oni věděli své.
Jednoho podzimního dne, když venku padal list za listem, Jana řekla: „Někdy přemýšlím o tom, že všechno bylo zbytečné.“
Jan se usmál a stiskl její ruku – stále voněla hlínou a byly na ní šmouhance od malířských barev: „Nic nebylo zbytečné. Víš proč? Třeba je těžké, byť i s pomocí Boží, rozsvěcovat světy jiných, když jsou uzavřené a studené jak led, který nehoří? Podívej!" nadšeně se rozmáchl rukou a opsal malý kruh, kterým naznačil ať dobře vnímá nádheru okolního prostředí, ve které se natrvalo usadila jejich láska: "Rozsvítili jsme náš malý svět. Víš kolika bylinkám jsi dala vzniknout? Kolik hezkého se kolem nás točí? A to je možná víc než dost práce na jeden život.“
A svět mezitím venku dál spěchal a hltal přitom vlastní ponurost, chlad i touhu po materiálních statcích. Jan a Jana se tak stali vítězi v tomto šíleném závodě o malichernosti tím, že z něj odstoupili. Jejich láska byla houževnatá jako proud řeky a jemná jako světlo na hladině. Jejich cíl se naplnil – nepotřebovali už měnit všechny. Jejich touha po záchraně světa se proměnila v poezii, která je sama chránila.
A jednoho rána chaloupka utichla. Vedle postele ležela prázdná láhev. Nikdo už neposlal žádný vzkaz – tak jako každoročně. Nebylo jich již zapotřebí. Tím největším vzkazem, který chtěli dát světu bylo – že mají jeden druhého. A takový vzkaz není potřeba někam psát. Takový vzkaz se totiž žije.
💖✒️💖📜 💖✒️💖
