Transformers: Černé skříňky
autor: Peter Matthew Check
Hluboko pod povrchem zničeného města, v labyrintu kabelů, kovu a popela, vládlo ticho.
Ticho, které kdysi patřilo umírněnému světu lidí, ale teď s ním soupeřil rachot strojů.
Nad hlavami těch, co se ukrývali v podzemí, se ozývalo skřípění železných kloubů a výbuchy zbraní, které připomínaly hněv bohů.
Byla to válka, kterou lidé nezačali, ale také ji nedokázali zastavit.
Na horizontu planuly siluety. Optimus Prime, ocelový vůdce s pohledem z nebeské modři, a Bumblebee, jeho věrný druh ve zbrani, se vraceli z hlubin bitvy.
Všude kolem nich ležely trosky — nejen zničené stroje, ale i fragmenty dat, paměťové čipy, které obsahovaly záznamy o tom, co kdysi bylo životem.
„Těžký boj ,“ pronesl Optimus.
„Zítra to nebude lehčí ,“ odpověděl Bumblebee tiše. „Podzemí nás ukryje, ale zítra bude zas čas bojovat na povrchu o přežití.“
V jednom z chladných tunelů stál Mark Framer, vědec, inženýr a vynálezce-novátor, který ztratil vše, když stroje pohřbily města. Vzpoměl si, tak jako častokrát, na svojí ženu.
Jeho žena byla jednou z prvních, kdo věřil, že lze přenést lidské vědomí na nějaký paměťový záznam. Věřila, že by tak dvě srdce mohla být navždy spolu. Měla romantické sny a touhy. Proto ji tak miloval, protože on byl čistě pragmatický vědec žijící ve světě techniky a čísel. Rozsvěcovala jeho svět. Byla více než půlkou jeho bytosti – byla celý jeho život.
Při dávném drtivém útoku Decepticonů, kdy lidská města byla zničena, chaos oddělil od sebe Marka i jeho lásku. On měl štěstí. Dostal se do podzemí. Jeho žena se nikdy nenašla. Kdyby byl romantický snílek dával by si bláhovou naději, že přežila útok a někde, skrytá, přežívá. Mark však romantikem nebyl. Byl čistě praktický, pragmatický analytik. Dobře věděl, že je jeho žena mrtvá.
„Nejde jen o přežití,“ řekl pevně, když uslyšel vracející se transformery: „Bojujeme o důvod, proč vůbec žít.“
Optimus se k němu odhodlaně sklonil, protože ač sám rozdával sebevědomí a odvahu k boji všem okolo, ocenil, když jeho spolubojovníci planuli stejnou, nezdolnou vírou: „Řekni to znovu.“
„Žit přítomností, hledat podstatu, učinit budoucnost viditelnou – doslova dokázat nemožné. To je důvod proč bojovat! Bránit jen holé přežití je... jako pít dvakrát přelouhovanou kávu!"
"Správně náš, odvážný, lidský příteli. Bumblebee se jen špatně vyjádřil," pronesl hlubokým hlasem Optimus Prime a o mnoho menší žlutý Autobot, stojící vedle něho, jen souhlasně, jako by omluvně, pravil: "Měli jsme nahoře perný den! Bude těžké držet pozice."
Markův obličej se sevřel v bolestném šklebu. To nebyly dobré zprávy. Boj lidí a spřátelených Autobotů o samotnou podstatu bytí se táhl už dlouho.
Mark nebyl zrovna vizuálním příkladem epického hrdiny. Alespoň ne v tom smyslu, jakým bývali kdysi hrdinové. Nebyl voják, ani revolucionář s ohnivou vizí jak spasit svět. Neměl svalnaté tělo a jeho chůze vyjadřovala křehkost a slabou tělesnou kondici. A přesto v jeho hrudi tlouklo srdce toho nejstatečnějšího bojovníka, který bojoval za poslední zbytky lidstva.
Když válka začala, snažil se ji pochopit, ne zastavit. Věřil, že každý systém, i ten umělý, musí mít „racionální jádro“, bod, kde lze vést dialog. Věřil na dohodu s Decepticony. Ale pak viděl města zasažená orbitálním ohněm a pochopil, že nepřítel, jenž přišel z vesmíru, nehledá logiku — jen cíl. A tím cílem byl zánik.
Jeho frustrace pramenila také z lidí samotných. Viděl, jak se vzdali, jak se z hrůzy stali diváky vlastního konce. A stával se svědkem toho, jak lidé, kteří kdysi programovali vlastní heroické sny o základnách na Měsíci a Marsu, teď rozebírali trosky těch samých snů na šroubky, aby přežili.
V podzemí se Mark zlomil, aby zároveň znovu OŽIL.
Každý den, když opravoval poškozené jádro nějakého Autobotího spojence, viděl v něm víc než stroj. Viděl druhou šanci. Každá černá skříňka, kterou zprovoznil, byla pro něj malým zázrakem — digitální duší, která se vrátila z prázdna.
Jeho víra se postupně změnila z technické posedlosti v morální misi.
Začal chápat, že černé skříňky Transformerů nejsou jen zálohy dat, ale otisky vědomí. Byly tím, čím by mohl být i člověk, kdyby měl odvahu nahlédnout do vlastního nitra — a vidět to, co tam najde.
Mark toužil po osvícení. Ne v náboženském smyslu, ale v čistě lidském: chtěl, aby jeho ruce tvořily život.
Proto riskoval, lezl do zničených zón, vytahoval z trosek poškozené skříňky a vytrvale a neúnavně pracoval na jejich obnově.
***
Když jedné noci seděl u generátoru, poslouchal tlumený hukot podzemí a díval se do pulzujícího světla jednoho jádra černé skříňky, pochopil, že to světlo není strojové. Že to, co bliká za vrstvičkou kovu, je něco hlubšího — možná zrcadlo duše člověka.
A tehdy potichu, jen pro sebe, vyslovil slova, která zasáhla jeho duši: „Každá černá skříňka Autobotů obsahuje světlo. Není to jen o strojích. Je to i o nás, o lidech. To, co máme uvnitř sebe jsou vlastně černé skříňky. Cosi, co zaznamenává, každou vteřinu našich životů. A tyto černé skříňky prosvětluje světlo Boží. Jenže lidé na Boha zapoměli – zanevřeli. A co Tranformers - Autoboti?
Je v Autobotech Bůh? Je v jejich černých skříňkách Světlo Boží?“
Marně, jako inženýr, hledal odpověď na tak složitou otázku. Dokázal černé skříňky rozebrat a věděl z čeho se skládají. Fyzicky po Bohu – žádná přítomnost, žádný důkaz. Neviděl žádného Boha mezi kovem a dráty, přesto pocítil cosi vyššího – záblesk vědomí, který přesahoval stroj i člověka. Černé skříňky nebyly jen soubory dat; byly svatyněmi paměti, nositeli hodnoty, jež přežívá prázdnotu.
Bylo v nich Světlo – v podobě Informací. Hodně světla, protože informacemi byly černé skříňky doslova napěchované.
A tak Markovi přicházeli na mysl další otázky: "Proč lidé VŽDYCKY končí u válek a bojů? Proč? Proč? Proč?" Všechny generace jeho předků byly svědky nebo přímými účastníky nějaké války – jeho nevyjímaje.
V takových chvílích ho začala zaplavovat vlna vzpomínek – ne jeho vlastních, ale těch, co se přenášeli jako dědictví, jako neviditelná vlákna v rodinném řetězci.
„Framerové,“ příjmení jeho rodiny nebylo náhodné. Do češtiny bychom ho mohli přeložit jako "rámovači," jako ti co vyrábí rámy. Byl potomkem těch prvních, co překročili oceán v roce 1840, když se svět ještě otřásal v rytmu parních strojů a snů o novém životě. Jeho prapraděda, Elias Framer, opustil mlžné pobřeží Skotska – zemi, kde rodiny stavitelů rámů, těch "framers", co z hrubého dřeva kladli základy chalup a kostelů, snily o Americe jako o prázdném plátnu čekajícím na kresbu. Elias dorazil do Ohia v době, kdy se stát proměňoval z divoké divočiny v srdce průmyslové revoluce. To byl rok, kdy Cleveland, ještě prašné, hraniční město na jezeře Erie, začínal stavět první továrny a mosty, a řeka Cuyahoga se dusila pilinami z piloven. Framerové nebyli těžaři ani farmáři; oni byli ti, co dávali chaosu tvar. Elias s bratrem postavili první dřevěný rám pro most přes řeku – tu strukturu, co měla spojit východ s západem, sny s realitou.
"Naše práce není jen práce, chlapci – rukama dáváme smysl věcem, které nás přesáhnou," říkal Elias svým synům, když se v noci schovávali před bouřkami, co zkrápěly jejich staveniště.
A na jeho slova došlo.
Ten most, postavený z dubu a železa, se stal symbolem: v roce 1849, když se šířily zvěsti o zlaté horečce na Západě, ho stovky migrantů použily k odchodu do Kalifornie. Framerovo dřevo neslo sny tisíců zlatokopů – a někdy i jejich zklamání, když se vraceli s prázdnou.
Mark se hořce pousmál, když si vzpomněl na rodinné příběhy, co mu vyprávěla babička. Jeho Framerové v Ohiu nebyli hrdiny z novin; byli to obyčejní muži, co v 50. letech stavěli domy pro irské imigranty uteklé před hladomorem, a v 60. letech – během občanské války – rámy pro baráky v kempech u Getysburku. Jejich ruce, podobné těm Markovým, nesly jizvy od pil a kladiv, ale i od střel, když se zapojili do Unie jako stavitelé pevností.
"My rámujeme světlo," říkala rodinná legenda, inspirovaná příběhem o kováři, co pomáhal stavět mocné katedrály v Glasgow.
Mark vzpomínal na rodinné příběhy a došlo mu, že nikdo z jeho dávných předků neměl na růžích ustláno. To mu dávalo sílu. V roce 1869, když dokončovali transkontinentální dráhu, Framerův předek zemřel pod lavinou dřeva v Coloradu a stal se tak obětí pokroku.
Jeho rodina se držela. V 80. letech se přesunuli do Illinois a Missouri, kde stavěli továrny pro Carnegieho ocel – ty rámy, co měly držet ekonomiku, ale nakonec se podlomily pod vahou velkých korporací. A teď? Mark, poslední v řadě, rámoval ne domy, ale duše.
Černé skříňky, ty digitální relikvie, byly jeho mosty přes propast zániku.
***
Každý Transformer, který padl, zanechal po sobě Black Box — černou skříňku z nezničitelné slitiny, která dokázala přežít i plazmový zásah nebo pád z oběžné dráhy.
Uvnitř nebyly jen záznamy bitev. Bylo tam všechno: myšlenky, city, vzpomínky. Všechno, co z kovového těla dělalo bytost.
A pak se zjistilo něco víc — pokud byla černá skříňka uchráněna, mohl být Transformer znovu postaven.
Jeho vědomí, uložené do světelného jádra, se mohlo přenést do nového těla.
Zrodil se z prachu, ale s pamětí ohně.
Říkali tomu Znovuzrození.
A na jednom takovém znovuzrození Mark právě pracoval.
Optimus Prime stál za jeho zády a sledoval, jak Mark propojuje vodiče z nové jednotky padlého Autobota. Transformer začal ožívat.
„On dýchá,“ zašeptal Mark.
„Ne,“ opravil ho Prime, „on si vzpomíná.“
Ze světla černé skříňky se zableskl pulz — a kdysi padlý Transformer Ironhide zvedl hlavu.
Jeho oči se rozzářily modře jako úsvit po dlouhé noci.
„Jsem zpátky,“ vydechl.
A Optimus přikývl. „Protože jsi uchránil své Světlo.“
A díky tomu Autoboti pochopili, že smrt už není konec, pokud se uchová to, co je v nitru — Black Boxes. Zatímco Decepticoni ničili svět v honbě za mocí, Autoboti začali chránit to, co nazývali svatými jádry. A Mark Framer, člověk mezi stroji, jim ukázal, jak z každého jádra lze znovu vygenerovat tělo — jiné, silnější, přizpůsobené novým podmínkám.
Stroje začaly chápat to, co kdysi lidé dobře věděli, ale už zapomněli: že nesmrtelnost není v těle, ale v paměti a v Světle, které zanecháš.
Každá černá skříňka autobotů stejně tak jako každá naše duše ukrývá Světlo — záznam naší existence, která přežívá. A proto každý člověk v sobě nese Temnotu i Světlo a rozhoduje se v každé chvíli svého života, čemu dá přednost.
Temnota však vede vždy, dříve či později, k zániku, zatímco ten, kdo upřednostní a chrání své Světlo, stává se — ve své podstatě — nesmrtelným.
Záznam z Kroniky budoucnosti:
Ač relativní nesmrtelnost Autobotů měla přinést brzské vítězství nad Decepticony, osud zasáhl zcela jinak. Decepticoni byli nakonec zničeni, ale nikoli rukama lidí či samotných Autobotů. Náhle se, kvatnovým skokem, z dalekého vesmíru, zjevila jiná, neznámá agresivní civilizace — chladná, bezcitná, naplněná surovou krutostí, která překonávala cokoli, co kdy svět viděl. Byla ještě hrozivější, ještě horší a zlejší než Decepticoni, a její útok proměnil vše na povrchu Země v popel a prach. A v podzemí, lidé a Autobotí spojenci vyčerpaní a přesto odhodlaní, byli nuceni napnout své síly k další válce. Stáli tak bok po boku, kdy se lidská odvaha a strojní vědomí spojilo k poslední obraně — boji, který už nebyl jen o přežití, ale o to, zachovat Světlo uvnitř sebe, naději, kterou si nesměli dovolit ztratit.
TRANSFORMERS: LAST WAR - Machines’ Campaign of Ruin
👇 TRANSFORMERS: KONEČNÉ STŘETNUTÍ – Tažení strojů zkázy 👇
Lidský potenciál je bezbřehý, ale člověk má jednu slabinu. Potřebuje vůdce. Sám o sobě je roztříštěn a ztracený jak zatoulaná ovce, ale pokud najde silného jedince, který dokáže spojit, usměrnit a sjednotit lidskou sílu - pak i malé společenství lidí dokáže věci rovnající se zázraku. A právě takovou osobností byl Henry James Bratford (na obrázku uprostřed, vpravo Bumblebee, nahoře OPTIMUS PRIME, zcela vlevo John Ryes).
