MARŤAN
Zpráva z tisku:
Nedávné experimenty s živými organismy ve vesmíru, ať už na palubě Mezinárodní vesmírné stanice nebo starší sovětské stanice Mir, přinesly klíčové poznatky, které by měly redefinovat naše plány na mezihvězdnou kolonizaci. Bylo zjištěno, že gravitace není jen síla, ale zásadní vývojový stimul, bez kterého se biologické organismy nemohou plnohodnotně vyvíjet.
To staví před lidstvo zásadní otázku: Co by se stalo s lidmi narozenými a vychovanými na planetě s odlišnou gravitací, jako je například Mars, kde je přitažlivost pouhých 38 % přitažlivosti pozemské?Byli by to lidé jako my?
Z nebe se ozvalo něco, co nebylo zvukem hromu ani letadla. Bylo to hluboké, drásavé dunění, které se valilo z oblohy jako lavina, následované hvízdavým řetězem ohnivých koulí. V zapadlém koutě Kanady, daleko od světel velkoměsta, spadl z mraků objekt, který se zaryl hluboko do pole a zanechal za sebou kouřovou stopu a pach spáleného kovu a ozonu.
K místu dopadu dorazili jako první dva zemědělci, kteří šli na ranní směnu. Stáli na okraji kouřícího kráteru a nevěřili vlastním očím. Uprostřed kráteru ležela polovina elipsovité kapsle, připomínající podivné semeno, které nedokázalo vzklíčit. Když se po chvíli odvážili přiblížit, našli uvnitř skleněného kokpitu tvora, který vypadal jako člověk, ale byl malý a křehký jako ptáče. Byl to chlapec, jen dítě. Jeho tělo bylo zmožené a vyčerpané, ale dýchal.
Okamžitě ho dopravili do nejbližší nemocnice, do péče zkušené Dr. Miley Broosové, která byla známá svou chladnou hlavou a otevřenou myslí. Byla to právě ona, kdo si všiml, že ačkoliv jeho tělo bylo poškozené, nejevilo známky popálení. Bylo prostě jen potlučené.
O pár hodin později, když se chlapec probral, pohlédl na doktorku s udiveným výrazem, který dával tušit, že se snaží zjistit, kde se vlastně ocitl: „Jmenuji se Elián,“ zašeptal a jeho hlas zněl jako zvonky. „A jsem uprchlík.“
Dr. Broosová se na něj starostlivě usmála. „Uprchlík, to vidím. Ale odkud?“
Elián na chvíli zaváhal.
„Jsem z Marsu,“ řekl a jeho hlas zněl naprosto bez emocí. „Utekl jsem z Velké Symetrie.“
Dr. Broosová se na něj shovívavě dívala a pak se zeptala s neskrývanou ženskou empatií: „Proč jsi utekl?“
„Nejsem dostatečně symetrický,“ zašeptal Elián. V jeho hlase nebylo slyšet strach, ale hluboký, vnitřní smutek. „Oni chtějí sjednotit vesmír. Říkají, že je to jejich účel, a že každý jedinec musí pracovat na tom, aby k tomu došlo. Ale já jsem nechtěl. Já jsem si chtěl postavit loď, ne proto, abych s ní pracoval, ale jen tak, z radosti. A to je pro ně nemyslitelné. Utekl jsem, protože jsem v sobě objevil něco, čemu oni říkají ‚heréza‘. Jednotlivou mysl.“
Dr. Broosová se na něj dívala s chápavým pohledem, a uvědomila si, že drží v rukou něco, co je mnohem víc než jen zvláštní, nešťastný chlapec. Drží v rukou klíč k úplně jiné civilizaci.
***
Miley sledovala malého Eliána, jak se pokouší zvednout hrnek s vodou. Nešlo o žádný těžký předmět, jen obyčejný keramický hrnek, ale pro jeho tělo to byla nesnesitelná zátěž. Ruce se mu třásly, žíly na zápěstích se mu rýsovaly jako modré nitky a nakonec se musel opřít o stůl, aby neupadl.
Dr. Broosová byla zkušená doktorka a měla praxi i ve výzkumu a tak, si dělala poznámky do tabletu. Tušila přesně, o co tady jde.
Eliánovy kosti byly výsledkem života na planetě s pouhými 38 % pozemské gravitace. Jeho kostra se neformovala pod neustálou zátěží, a proto byla řídká a lehčí, podobně jako kosti ptáků, které jsou duté a křehké, aby umožnily let. Na Zemi se jeho páteř a nohy musely vyrovnat s tlakem, na který nebyly nikdy stavěné. Miley si poznamenala, že jeho stehenní kosti (femury), u pozemšťanů nejtvrdší kosti v těle, vykazovaly hustotu srovnatelnou se starší ženou s pokročilou osteoporózou. Každý krok pro něj byl jako chůze s batůžkem plným kamenů.
Eliánovy svaly byly stejně jako jeho kosti produktem prostředí. Na Marsu stačilo jen minimum síly, aby se pohyboval. Jeho svalová vlákna byla tenčí a méně hustá, postrádala složité cévní sítě, které by jim dodávaly kyslík. Miley si představovala, že jeho svaly připomínají spíš jemné nitě než pevná pozemská lana. Proto mu zvedání hrnku připadalo jako pozemskému muži zvedání těžké činky.
Největší problém, který Elián pociťoval, byl ten vnitřní. Jeho vestibulární systém ve vnitřním uchu, který řídí rovnováhu, byl dokonale vyladěn na marsovskou gravitaci. Malé krystaly uhličitanu vápenatého, které vnímají pohyb a tíhu, se po příchodu na Zemi zbláznily. Zatímco na Marsu se pohybovaly klidně, zde na ně působila trojnásobná síla, která neustále vysílala do jeho mozku matoucí signály. Každé narovnání hlavy, každý krok, každý pohled mu způsoboval závrať a nevolnost. Jeho mozek nedokázal pochopit, proč je najednou všechno tak těžké a proč se mu točí svět.
„Není potlučený,“ řekla Miley svému asistentovi, když sledovala Eliána, jak se s pomocí robotické chůdy snaží pomalu projít místností. „Je prostě Marťanem. Není to problém, který by se dal vyřešit cvičením nebo léky. Je to základní biologický rozdíl. Tělo, které se vyvinulo na Marsu, prostě nemůže dokonale fungovat v pozemské gravitaci. Je jako ryba ve vzduchu nebo pták ve vodě. Tíha Země pro něj není domovem, ale cizí a nehostinnou silou.“
Dokonalost Eliánova těla, stvořeného pro Mars, byla jeho největším prokletím na Zemi. Dny plynuly v boji s gravitací. Robotycká chůda mu poskytovala jen iluzi svobody. V laboratoři Dr. Broosové se stal předmětem zkoumání, ale také tichým, osamělým svědkem života pozemšťanů, který nikdy nemohl vést.
Doktoři, fyzioterapeuti a specialisté se na něm pokoušeli aplikovat veškeré své znalosti. Cvičení na posílení svalů ho vyčerpávala do morku kostí, a jeho tělo, zvyklé na minimalismus, reagovalo odporem. Jeho mozek nedokázal plně zpracovat signály z vnitřního ucha, a tak se jeho rovnováha nikdy nezlepšila. Cítil se jako opravdový vězeň pozemské gravitace, kterým, bohužel, byl.
***
„Je to jako pěstovat strom v moři,“ řekla Miley svému týmu. „Můžete ho podpírat, ale nikdy nebude plnohodnotně chodit.“ A tak si lidé, kteří měli za úkol studovat Eliána, jako návštěvníka z jiné planety, uvědomili že není řešením Eliána přizpůsobovat Zemi.
Musí přizpůsobit Zem jemu.
Týden po týdnu proto připravovali ambiciózní, před veřejností dobře skrytý, projekt. Nazvali ho „Uprchlík“. Místo, aby se snažili Eliána léčit, rozhodli se mu vytvořit domov. Malou, soběstačnou komunitu, kde bude gravitace snížena na úroveň Marsu. Měla to být skleněná bublina uprostřed pozemské divočiny. Jeho domov, který bude bránit vlivu okolního prostředí a zároveň mu umožní konečně žít. Měl zde mít laboratoř, prostor k procházkám, dokonce i umělou krajinu, která by mu připomínala načervenalý Mars, který opustil.
***
Když Elián poprvé vstoupil do své nové bubliny, ucítil, jak se mu svaly uvolňují. Tíha, která ho dlouho tížila, se vytratila a jeho tělo se narovnalo. Chodil klidně a bez obtíží, s radostí, která se mu vrátila. Mohl běžet, mohl skákat a jeho mozek konečně získal tak dlouho hledaný a potřebný klid.
Věděl však, že se nikdy nebude moci volně pohybovat po Zemi. Bude navždy oddělen od pozemského lidstva. Ale už nebyl vězněm gravitace. Vědci mu sice nedokázali přizpůsobit tělo, ale zachránili mu duši. V tichosti své bubliny se stal nikoliv uprchlíkem z Marsu, ale prvním marsovským občanem nového světa. Malá, ale samostatná entita, která našla nový domov, na planetě Zemi, v nekonečném prostoru vesmíru, do kterého se odvážně vydala, navzdory osudu, jen v malé raketové kapsli.
