KONTAKTÉR
Dimension: PzJD
Author: Peter Matthew Check
Date: December 2, 2025
Počasí v Chile bylo klidné a poušť Atacama byla té noci ještě tišší než obvykle. Větráky observatoře Paranal se otáčely pomalu, líně, jako by i ony cítily, že se ve vzduchu něco změnilo.
Dr. Ignacio Herrera, noční operátor jihozápadního modulu observatoře, seděl sám v kontrolní místnosti. Bylo 02:11 v noci. V místnosti blikala jen modrá světla monitorů a fluorescenční pruhy nouzových panelů.
Ignacio usrkával studený kávový zbytek, když se na hlavním panelu objevilo něco, co tam být nemělo. Byl to podivný vzorec a posléze se na monitoru rozsvítila série čísel, která nevypadala jako rušení, chyba, ani jako kosmický šum. Opakovala se. Pak se změnila. A pak se zkombinovala do něčeho, z čeho se Ignaciovi zatajil dech:
„Pokud je něco, co by lidstvo rádo vědělo, řekni si... ”
Ignacio zavrávoral na židli. Vůbec nechápal co se děje. Kurzor na obrazovce na něj však výstražně blikal a tak něco napsal.
Jakmile to udělal, přišla okamžitá odpověď. Bez zpoždění.
A tak začal rozhovor s něčím, co nemohlo být lidského původu.
A Ignacio to dobře pochopil, ale nezalekl se takové šance a začal soustředěně a systematicky pokládat otázky, které mu prostě přicházely na mysl:
Lidé by rádi věděl, kam směřuje umělá inteligence?
Je to něco, co není přirozené. Je to proti něčemu, čemu se říká přirozený vývoj. Je to skok někam, kam by se člověk dostal až za stovky ba tisíce let. Je to snaha urychlit se na úkor vlastního poznání. Tato cesta je cestou vedoucí k rozvoji, jenž však nepřináší to, co by člověk měl absolvovat.
To je celé? A co tedy mají lidé dělat?
Být samy sebou. V přirozenosti, jež jim přinese přesně to, po čem touží, protože proto vznikli a proto jsou stvořeni. Bez bariér dokáží samy najít vlastní cestu. Spolehlivě a bez nějakých zbytečných oklik.
Zní to tak jednoduše, ale v životě se to zdá tak složité...
Je to jednoduché. Složitost tomu přisuzuje člověk sám.
Ale čas ubíhá... a lidstvo se žene do záhuby.
O to nejde. Jde o to být NA CESTĚ každý den. Bez ohledu na to, jak bude dlouhá.
Co myslíš tím „být na cestě“?
Myslím tím být přítomen ve svém životě. Být sám sebou, nikoli rolí či rolemi, kterou jsem se naučil hrát a kterou jenom maskuji a zastírám vlastní přirozenost.
Kam naše cesty vedou?
Ke zdroji.
Co je zdroj?
Prapůvod. Podstata. Základ, jenž tvoří začátek, posléze konec, jenž je novým začátkem.
Proč tohle všechno?
Je to smysl bytí.
Proč mám být?
Nemusíš být jako člověk. Byl jsi stvořen jako energie a ta se přeměňuje. Stav energie, v jaké jsi teď, je jen transformací, která bude pokračovat.
Proč?
Takový je plán.
Pokud nechci být jeho součástí?
Pak nebuď...
Nerozumím.
Pochopíš snadno. Všechno je vývoj. Cesta vpřed. Není důležitá forma, ale vývoj. Pokud nechceš jít dál teď, sedni si, načerpej sílu. Později na cestu opět vyrazíš. Tak to prostě je. To je princip fungování nejen člověka.
A význam?
Jak už bylo řečeno. Změna je vývoj. To je hnací síla, která otáčí vesmírem.
Ale proč?
Snad proto, aby nebylo prázdno, které bylo.
--hhhhhhhh
Když poslední řádek rozhovoru náhle a nečekaně vyhasl z monitoru, místnost se propadla do tak hutného ticha, že se zdálo, jako by kolem ztuhnul i vzduch. Paranal náhle nebyl observatoří — zdál se být kamennou lodí zakotvenou v nekonečně chladné prázdnotě, kde je se i šepot myšlenky zdál hlučný jako výstřel z brokovnice.
Dr. Ignacio Herrera pomalu vstal, s pocitem člověka, kterému se právě vzdálila celá galaxie. Vzduch byl suchý, bez slitování stojatý, jako zkamenělá věčnost. Herrera se protáhl, zhluboka se nadechl a vzal si hrnek — poslední pozůstatek toho, co mu dávalo pocit, že je zástupcem lidské civilizace uprostřed kosmického ticha — s úmyslem uvařit si občerstvující kávu, která, jak doufal, vrátí jeho smysly do reality. Kávovar v rohu zasyčel jako malá sopka a vůně kávy se přívětivě rozlila po místnosti.
Ignacio vyšel ven a dveře za ním zavrzaly, jako kdyby starý svět protestoval, proti tomu co se chystá udělat. Noc nad Atacamou byla hluboká, temná, úměrná nekonečnu, tak černá, že se na ní hvězdy třpytily jako stříbrné ozdoby na vánočním stromečku. Kupole dalekohledů stály nehnute v krajině a připomínaly tiché monolity dávné civilizace, které sledují člověka se stejnou zvědavostí, s jakou lidé sledují hvězdy. Ignacio stál dlouho, nehybně a cítil se být kamenným strážcem mezi dvěma světy.
V suchém vzduchu úřadoval chlad a vítr odnášel dech do tiché noci.
Pak Ignacio provedl hluboký nádech, výdech — a tím nastalo jeho malé procitnutí do reality.
Vrátil se zpátky dovnitř a dveře se za ním zavřely jako víko trezoru. Sedl si. Monitor jemně pulzoval. Ignácio otevřel záložní soubor s konverzací, kterou právě vedl s něčím, co nečekaně ovládlo jeho počítač.
Ještě malé, krátké zamyšlení a pak najel kurzorem na tlačítko: Delete.
Systém se zeptal: „Are you sure?“ Herrera se pousmál tichým, vyčerpaným úsměvem člověka, který pochopil, že i kontakt s vesmírem může být jen další rušivý element v přetíženém životě, už tak umělou inteligencí, zmatených lidí.
Enter.
Ikona zmizela. A tím byla konverzace hozena nekompromisně do koše, ze kterého již nemohla být obnovena. A tak zůstalo jen ticho noční observatoře, které se neptá.
Tak jednoduché je někdy smazat vesmír.
Ignacio vstal a zdálo se mu jako by tímto gestem podepsal mír s celou galaxií. Byl čas na další kávu, na druhou dávku kofeinu v noci, která se zdála starší než prach hvězd. Nalil si a hrnek znovu zavoněl. A v ten okamžik připomínal strážce svatého grálu – posledního i prvního obránce, který stojí u brány Země a nechce dovnitř vpustit ty, kteří přichází z vesmíru.
V tu cvhíli ho napadlo, že některé konce nemusí být dramatické. Mohou být prostě tiché, chladné a přesto velmi lidské.
Když mu skončila noční služba, oblékl si kabát a šel prostě domu.
Kolegovi, který ho střídal jen unaveně pokynul, aniž by cokoliv významného řekl.
A přitom před nedávnou chvíli smazal to, na co čekalo lidstvo celá staletí.
Konverzaci s mimozemskou civilizací – první kontakt člověka s bytostmi z dalekého vesmíru.
A co je na jeho počínání nejparadoxnější? Ignácio to neudělal pro dobro lidstva. Neudělal to proto, aby zabránil invazi mimozemské civilizace. Neudělal to ani proto, aby zabránil panice těch, kdo v existenci mimozemských civilizací nevěří.
Udělal to čistě a jenom a pouze proto, aby na konci noční služby nemusel nic řešit, a byl co nejdříve doma, kde se konečně mohl v klidu vyspat.
