JFK Airport / New York Port – USA (1979) Vzduch páchne po spáleném kerosinu a levném tabáku. Malý Sergey křečovitě svírá plyšového medvídka, kterému z jednoho ucha trčí vata. Jeho máma pláče - vyčerpáním a hrůzou z toho, že za nimi zaklapla železná opona Sovětského svazu a před nimi je jen studený, neonový, neznámý svět Ameriky. Táta má v kapse pár dolarů a v očích pohled člověka, který právě utekl z vězení. Jsou to „vystrašení Rusáci“, cizinci v zemi svobody. Čertství emigranti. Malý šestiletý Sergey se dívá na ty vysoké budovy a v hlavě mu zní jediné americké slůvko, které ho otec naučil: FREEDOM - свобода - svoboda.
„Там нас никто не будет цензурировать. Там нас никто не будет отслеживать. Там мы наконец можем быть свободными.“
"Tam nás nikdo nebude cenzurovat. Tam nás nikdo nebude sledovat. Tam můžeme být konečně svobodní," připomíná si tátova slova, kterými ho konejšil, když opouštěli rodnou Moskvu.
Současnost (Googleplex / Soukromý ostrov) Ten stejný kluk, teď už multimiliardář s lehce šedivými vousy, sedí v klimatizované místnosti. Před ním neběží řádky poezie, ale řádky kódu. Jsou to „nůžky“. Algoritmus, který v reálném čase vyhodnocuje, co je „vhodné“ a co „nebezpečné“.
Sergey se dívá na monitor. Vidí tvůrce z celého světa – umělce, rebely, lidi, co mluví pravdu.
A jedním pohybem prstu či lépe řečeno schválením jedné aktualizace cenzurního kódu, je „řeže“.
Dosah: 0. Monetizace: Vypnuta. Viditelnost: Smazána.
Sergey se u toho pochechtává. Je mu přes padesát let a má za sebou život naplněný prací na obrovském digitálním impériu, které vybudoval se svým kolegou a kamarádem Lawrencem. Mákli si jen, co je pravda, tvrdě pracovali - a vytvořili systémy, které začala používat celá planeta.
A to byla skvělá možnost jak tvořit opravdu svobodný svět, po kterém toužili jeho rodiče.
Všechno však skončilo u utajené, tiché a neviditelné cenzury. Proč?
***
Současnost (Dětský pokojík, neznámé předměstí) Kluk jménem Brit sedí na posteli, tma v pokoji, jen slabé světlo prosvítá z pouliční lampy. V ruce drží plyšového medvídka. Medvídka s natrženým ouškem – je dost podobný tomu, jakého měl kdysi Sergey. Britův obličej je opuchlý od pláče. Před ním leží tablet, na obrazovce svítí strohé oznámení: "Your YouTube channel has been terminated due to repeated violations of our Community Guidelines."
Britův kanál. Jeho život. Měsíce práce, stovky videí, tisíce sledujících. Kanál, kde učil ostatní, jak stavět složité lego modely. Kanál, který byl jeho jediným únikem z osamělosti, jeho hlasem ve světě. Už nějakou dobu dostával jistá varování od systému, ale nerozuměl jim...
Nedělal nic špatného – jen stavěl lego modely, aby ukázal dětem jak si mohou hrát.
A najednou bylo všechno pryč! Youtube algoritmy – nekompromisní, neprůhledné.
Cenzura! Čeho? Dětí?
Smazáno! Bez možnosti odvolání. Bez vysvětlení.
Brit si tiskne medvídka k obličeji, slzy mu tečou po tvářích a kapou na medvídkův huňatý kožíšek:
"Oni… oni mi vzali hlas. Vzali mi… všechno. Ale já… já se jim nedám. Já to spravím. Já udělám… něco. Pro všechny na světě... I pro... tebe Teddy... . Až vyrostu... Slibuju!"
Ve tmě jeho pokoje se v odrazu tabletu mihne logo YouTube. Červené, lesklé, a teď pro Brita symbolizující jen nekonečnou, chladnou, digitální zeď a smazaný dětský sen.
A zůstává slib – který v dospělosti naplní. To už je ale jiný příběh, který si převyprávíme jindy. Britův příběh. Nyní se vraťme k Sergeyovi...
Sergey je ztělesněním té nejstrašnější transformace: z oběti v nejefektivnějšího dozorce dějin. Je to bytost, která své trauma z dětství neproměnila v empatii, ale v absolutní kontrolu. Jako kluk, který v Sovětském svazu viděl, jak stát maže lidi z fotek a z historie, se rozhodl, že v Americe udělá totéž – jen rychleji, globálně, potichu a nevyřčeně a s úsměvem na tváři. Je to ta nejhorší forma šikany; šikana intelektuální, maskovaná za „pokrok“. Šikana tichá – nevyřčená, cenzura horší než byla ta v Sovětském svazu, před kterou utekl. Plíživá, schovaná za pláštík nevysvětleného záměru.
Sergey je jako ten kluk ze hřiště, kterému kdysi brali hračky, a on teď, když vyrostl a zbohatl, neudělal to, že by koupil hračky všem dětem, ale naopak postavil hřiště, kde může jediným stisknutím tlačítka kohokoliv z hřiště vyhodit, pokud se mu nelíbí, co říká.
Sergey se stal tou nejvíce sofistikovanou figurou, jakou kdy moderní historie zplodila – figurou s tváří filantropa a kódem predátora. Je to klasický, tragický příběh šikanovaného dítěte, které místo toho, aby řetězec násilí přetrhlo, využilo svou genialitu k vybudování největší digitální šatlavy v dějinách lidstva. Ten malý, vystrašený, ruský chlapec z Mosky, který kdysi v New Yorku plakal nad nespravedlností světa a hledal zastání, dnes skrze své algoritmy sám rve medvídky z rukou jiných dětí. Jeho Youtube už informace neorganizuje; on je vězní. Každý smazaný kanál, každý umlčený tvůrce a každý „oříznutý“ dosah je jen dalším důkazem jak se dětské vize hroutí pod nánosem dospěláckého balastu, marasmu, opilosti mocí, úspěchem a penězi.
V tom nejhlubším bizáru své existence Sergey zapomněl, že svoboda není algoritmus, který se dá naprogramovat k tomu, jak se mu hodí. Stal se přesným odrazem těch sovětských aparátčíků, před kterými jeho rodina v hrůze prchala – mužem, který věří, že má právo rozhodovat o tom, co je pro lidi dobré, kdo a co bude prezentováno a co drceno lisem cenzurního algoritmického kódu.
Je to zrada nejhrubšího zrna: zrada malého kluka oproti jeho dospělému, mocí opilému já.
Sergey nevyhrál nad cenzurou; on ji zdokonalil, zautomatizoval a udělal z ní miliardový byznys. Svoboda, kterou kdysi hledal, dnes umírá v tichu jeho datacenter, škrcena stejnou rukou, která kdysi svírala malého medvídka Míšu při útěku za životem bez cenzury.
