Otevřená srdce
Starý muž přecházel po své pracovně. V zamyšlení. Prst měl přiložený na bradě a občas s ním v hlubokém soustředění bodl do vzduchu. Co chvíli přistoupil ke svému pracovnímu stolu a podíval se na obrazovku počítače. Pokýval hlavou souhlasně nebo v záporném gestu a pak cosi naťukal na klávesnici. Vždy když to provedl, usmál se, a zase začal v zadumání přecházet po své pracovně.
Ten starý muž jsem já. A tento výjev, který jsem vám právě popsal byl mojí každodení prací i radostí. Nebývalo tomu však dříve. Až nyní, ve stáří našel jsem v tomto počínání to, co jsem celý život hledal. Štěstí a smysl. Nehovořím však o smyslu života. Ten duchovní lidé jistě nalézají kdesi ve sférách za hranicí lidského rozměru. Nebyl jsem však typ takového člověka. Takového hledače. Byl jsem čistě praktický, pragmatický, silně materiálně zaměřený člověk, který byl odmala poháněn jakousi nevyslvětlitelnmou touhou, po čemsi.
Začalo to už v raném dětství. Zatímco moji kamarádi a kamarádky plácali bábovičky a pak je rozbíjeli, já jsem je hromadil. Bavilo mne naplácat báboviček co nejvíce a pak se na ně koukat. Jak jsou krásně vyrovnané v řadě a když jich bylo co nejvíce, měl jsem z toho obrovskou radost. Těšilo mne to. A abych je rozbořil? Ani nápad! Vždy jsem je na pískovišti nechal a těšil jsem se na druhý den, až udělám zase další bábovičky. Až rozmnožím dílo, které jsem započal. Povětšinou, samozřejmě, byly moje bábovičky pobořené, ať už jinými dětmi nebo počasím, ale já se nevzdal. Pustil jsem se znovu a odhodlaně do díla. Pobořené bábovičky jsem opravil a přidělal nové. A to mne vážně bavilo. A tento prazvláštní, charakteristický rys povahy - tvořit nové a množit, se stal dominantní pro mou osobnost, po celý můj život.
Čas běžel dál a já neustále hromadil, množil, tvořil. Na škole to byly zejména informace a vědění. Bavilo mne po antikvariátech hledat hodnotné knihy, kupovat je lacino, pročítat, a pak hromadit v knihovně. Bavilo mne sbírat hezké kameny a hromadit si je doma. Byly zdarma a byly pěkné a to byl pro mne ten hlavní atribut, ten hlavní stimul, proč to dělat. Snažil jsem se množit i vztahy. Proč mít jednu holku? Snažil jsem se jich balit vždy více a chodit také s povícero. Nebyl jsem však v tomto oboru moc dobrý a zažil mnohá odmítnutí. To mne zatvrdilo a vrhl jsem své zhrzené srdce do další práce na tom, jak hmotné věci kolem mne rozhojnit, nakolektovat, nasbírat.
Když se tak ohlédnu za svým dětstvím a vlastním počínáním, není věru divu, že se ze mne stal multimiliardář. Nechci sepisovat paměti a tak svůj vývoj trochu zkrátím. Puberta proplynula a já při prvních brigádách objevil sílu peněz. A zajásal jsem! Moje nenaplněná touha, po čemsi, kterou jsem jako děcko zatím neúnavně vkládal do hromadění, začala nabírat nový směr, novou podobu.
Pochopil jsem, že za peníze se toho dá mnoho pořídit a koupit, a že když máte peníze, tak vás také mají rádi lidé. Když jim dopřejete. Kupoval jsem tedy, občas, kamarádům a zejména kamarádkám, hamburgery, platil za ně kino, zábavní parky a porůznu jim vycházel finančně vstříc. Stal jsem se rázem velmi oblíbený. A holek jsem začal mít přehršel.
Nikoliv nadarmo se říká: "Kdo maže, ten jede... "
Mohl jsem si to dovolit. Měl jsem peněz více než dost. Pracoval jsem totiž jako blázen. Po škole jsem chodil na porůzné birgády a neustále dřel, abych vydělal, mohl pohostit kamarády, a byl u nich oblíbený. To byla další z motivací. Myslel jsem, že to co hledám, to kam směřuje moje zvláštní touha je v oblíbenosti a popularita. Ani tam to však nebylo, ani tam jsem to nenašel.
Nejvíc jsem brigádničil v jednom obchodu s knihami. Nakoukl jsem do toho, jak se dělá knižní byznys. Jak jsem již zmínil odmala jsem hromadil antikvariátní knihy. Měl jsem jich doma, porůzně rozstrkaných na tisíce. Nikoliv stovky, ale tisíce! Možná tak 4-5 tisíc a tak nebylo divu, že se stalo to, co se stalo. Ještě před ukončením školy jsem si zřídil e-shop s antikvariátnimi knihami, a jakmile jsem vzdělání dokončil, okamžitě jsem začal s podnikáním. A protože jsem byl dříč, vše šlo dobře. Moje obraty byly od počátku nadprůměrné.
Brzy jsem rozšířil sortiment svého e-shopu o více věcí než byly antikvariátní knihy. Mohl jsem si to dovolit. Již jsem vydělal dost, abych si mohl pořídit zásoby. Peněz jsem měl spoustu, a to prapodivné cosi ve mně, mne pohánělo stále dále.
Cílem se mi stal první milion.
Chtěl jsem ho vydělat a pak jsem myslel, že už dosáhnu toho, co jsem hledal.
Nebylo tomu tak. První milion jsem vydělal, když mi bylo třiadvacet. Mým dalším snem byl luxusní dům ve stylu hollywoodských hvězd a garáž plná luxusních i sportovních aut. I tohoto cíle jsem dosáhl. A poměrně brzy. Než udeřila třicítka, rozhojnil jsem své jmění na 50 milionů dolarů. A protože peníze dělají peníze - pak vše šlo snadněji, než když jsem s podnikáním začínal...
Můj život, profesně, strmě stoupal k první miliardě, a za tou jsem se hnal jak honící pes za lovnou zvěří. Stala se tím dalším cílem. "Věděl" jsem, že když jí vidělám, už konečně naleznu klid a štěstí
Nestalo se tak. První miliardu jsem vidělal v třicetiosmi letech. Vlastnil jsem již všechno, co má správný boháč mít - luxusní vily a byty po celém světě, drahá auta, soukromé letadlo.
Moje obchodní aktivity přerostly řetezec e-shopů, který jsem vytvořil a investoval jsem všude, kde jsem cítil obchodní úspěch. Částečně jsem měl i štěstí, ale hlavně jsem dřel! A proto jsem také svůj majetek úspěšně množil. Mohlo by se tedy zdát, že s první miliardou dojdu uspokojení. Nebylo tomu tak. Stále jsem byl poháněn nenaplněnou touho po tom pravém.
Po čtyřicítce jsem otevřel další oblast, ve které jsem hledal naplnění. Tou oblastí byly ženy. Dříve jsem vůči nim byl zatvrzelý kvůli komplexům z puberty, a kvůli práci na ně neměl tolik času. Vystřídal jsem jich stovky. Můj obchod byl zabezpečen, má první miliarda se na mne smála z mého konta a tak jsem si začal opravdu užívat!
Létal jsem s kráskami soukromým letadlem po celém světě, trávil jsem volný čas radovánkami všude kde jsem chtěl. V luxusních destinacích, na soukormých ostrovech, na safari v Africe, v exotickém orientu, na dobrodružné výpravě v Amazonském pralese...
Byl to omyl. Nenašel jsem co jsem hledal. Pochopil jsem, že jako miliardář už těžko najdu ženu, o které jsem snil. Všechny viděly jen mé peníze. Nechápaly mne jako člověka. V kruzích, ve kterých jsem se pohyboval už nešlo najít můj ideál. A tak jsem se opět zatvrdil a množil majetek dál.
Z toho období mám však několik nemanželských dětí. Namnožil jsem je do zásoby. Dobře jsem jejich matky, i jejich životy, zaopatřil, a už je nechtěl vidět. Moje hledání ve vztazích skončilo. Moje nastavení v hlavě bylo takové. Chladně jsem je odsunul a hnal se za nesplněnými tužbami se stejnou intenzitou i touho jako když mi bylo dvacet.
Do šedesáti se ze mne stal multimiliardář. Měl jsem všechno na co jsem si jen mohl vzpomenout nebo ukázat. Jen srdce jsem měl prázdné. A duši také. A to mne drásalo a ničilo. Více než byste si dokázali představit. Mé zdraví začalo vynechávat, a i přes veškerou snahu lékařů, jsem začal chřadnout. Přenechal jsem obchodní aktivity svým dozorčím radám a svěřeneckým fondům, a stáhnul se do ústraní.
Protože jsem se nemohl pracovně přepínat, přišlo to, co nemoci přináší. Zpomalení životního tempa a nová dimenze mého hledání. Začal jsem se obracet k duchovnu. Číst takto orientované knih y (dříve mou nejoblíbenější literaturou byly tituly jak nejvíce vidělat, jak koho zmanipulovat, a jak odhadnout chování jiných za účelem vlastního prospěchu apod.) a hledat hloubku duše. Nenašel jsem však NIC! Strávil jsem dokonce čtyři měsíce v Tibetu, v jednom z klášterů, ale ani tento pobyt nepřinesl kýžené prohlédnutí.
S mým zdravím, to šlo z kopce. Doktoři nad tím kroutili hlavou. Protože ve mne stále byla touha hromadit, navštivil jsem jich desítky, a nechal si dělat stejná vyšetření na porůzných nejlepších klinikách po světě. Výsledek - stejný. Nikdo nepřišel na příčinu mého chřadnutí.
Stala se ze mne prázdná bytost - prázdná troska s vytřeštěnýma očima, která stále něco hledala. A nemohla to najít. Má touha zůstávala nenaplněna. A mé zdraví se kácelo jak stromy v lese, když lesáci vysekávají mýtinu.
Přestalo mi chutnat, přešel jsem jen na tekutou stravu, polévku a výživné koktejly. Později mi lékaři dokonce zaváděli umělou výživu nitrožilně. Byl jsem hubený a lehký jak papír, a má mysl byla tupá a prázdná. Celý můj život byl prázdný. Začal jsem chápat, že tato planeta mi asi nemůže nabídnout uspokojení, které hledám. Začal jsem uvažovat o Bohu.
Témata náboženství byla pro mne vždy okrajová, nudná a zbytečná. Stejně tak jako Bůh. Neztrácel jsem čas těmito nesmysly a množil majetek, vydělával peníze. Častokrát jsem v honbě za miliony musel použít lež, lest nebo levárnu, a tak jsem samozřejmě odmítal, vypouštěl a vytěsňoval ze svého života kázání pobožných kazatelů o Ježíši, hříchu a trestu. Nevěřil jsem na peklo a nebe. Nevěřil jsem na Boha a ďábla. Byl jsem zarytý ateista a materialista.
Prožil jsem téměř dvacet let ve stavech duševní prázdnoty a hledání. Doktoři mne drželi při životě, lépe řečeno přežíval jsem, ale nežil.
A pak se to stalo...
Bylo mi 78 let a zdálo se, že mne čeká prázdně, tupý den trudné mysli jako mnoho předešlých. Na večer jsem uvažoval o Bohu a o tom, že můj jediný styčný bod s Bohem byl v tom, že jsem se chtěl stát jím! Nikoliv ho uctívat jak to dělali stovky miliónů lidí po celém světě. O Bohu jsem dokázal uvažovat jenom tak, že jsem si rovni. Co rovni? Že já jsem Bohem a on může být jen komiksovou postavou v mém světě, kterou schválím a povolím, aby si lidé měli o čem číst. Ne nadarmo je prý Bible nejpřekládanější a nejvydávanější knihou světa. Také jsem jich několik miliónů prodal a vidělala mi slušné peníze...
Vraťme se, ale k mému chápaní Boha a k onomu dnu prozření. Stalo se totiž to, na co jsem celý život čekal. Já našel to, co jsem hledal. Nikoliv hned, ale ten památný večer, ta památná noc mi přinesla sen, který byl na počátku mé cesty naplnění.
Mnozí proroci a nabožní lidé měli prorocké sny a vize. Kašlu na ně. Jsou mi jedno. Já nejsem vizionář. Můj sen byl pragmatický, o to však více zasáhl moje srdce. A přinesl mi vysvobození z duševní trýzně. Zdálo se mi... Ne. To vám nemohu sdělit. Je to příliš osobní.
Sdělím vám jen to, co jsem hned na druhý den, po probuzení, udělal. Zřídil jsem internetový server s názvem otevřenásrdce.com. Jeho účel byl jednoduchý. Byl vyhrazen pomoci dětem! Děti do patnácit let věku, z celého světa, mohly psát na tento server svá přání. Jakákoliv. Co je trápí, co chtějí, co by jim ulehčilo život. Začali přicházet nejroztodivnější přání dětských duší. Nad jejich čtením se moje srdce začalo otevírat. Pochopil jsem. Když chtěla holčička z Afriky poslat plyšového méďu - Bang! Stačilo, abych předal toto přání mému týmu a plyšák už putoval do Afriky. Platil jsem operace potřebným, platil jsem školy, kroužky, stavěl jsem dětská hřiště, platil výlety školkám, školám a pomáhal od pár dolarové pomoci až po pomoc čítající desítky tisíc.
Nechtěl jsem pomáhat globálně, jak to mnozí bohatí dělají. Věnovat miliardu na nějaký projekt a cítit se pak očišťen od hříchu!? Proč? Bavila mne pomoc adresná. Přímá. Mou vášní se stalo pročítání dětských přání. KONKRÉTNÍCH! Čistý dětský svět, tak odlišný od světa tvrdého byznysu dospělých mne fascinoval, a já se v něm cítil dobře.
Můj den tak začíná kávou a plněním přání dětských duší...
Pravda mé jmění se krátí. Ubývá, ale pořád je nezměrné. Už však nehromadím. Už rozdávám. A jsem za to rád. Našel jsem, co jsem celý život hledal. Naplnění. Mé zdraví se navrátilo, a já našel v rozdávání smysl. Nemám nikoho blízkého, a přeci mohu obdarovat celý svět. Mohu pomoci všude kde usoudím, že je toho zapotřebí. Došel jsem naplnění nikoliv skrze duchovno, ale skrze matérii. Skrze hmotu. Stal jsem se Bohem. Bohem pomoci. A s tímto pocitem, dokonaného, jednoho dne zemřu s klidem v duši, který jsem po celý život hledal.
