Člověk byl ve své malosti schopen poznat nikoliv více než 5 až 10 % oceánů. A toto číslo je ještě záměrně nadsazené. Povrch planety Země je téměř ze 70% tvořen vodou. Ač se to nezdá, žijeme ve vodním světě.
Co se může skrývat v hlubokých vodách kam dosud dosah lidského šmátrání a pátrání neměl šanci proniknout? Lidské oko nemohlo spatřit tyto končiny neboť je v nich obrovský tlak, který ani naše vyspělá technika nedokáže zvládnout. Jak těžké je popustit stavidla fantazie a představit si, že na dně nejhlubších proláklin či pod mořským dnem, tajemně skryto pod poklopy a jeskyními vchody, jsou vystavěna celá města čítající miliony obyvatel uvyklých životu zcela odlišnému než je ten náš. Mohou tam být a žít si svoje spokojené životy bez toho, aby prolínaly životy naše. Mohou se počítat na civilizace, tisíce, stovky, desítky či pouhé jedince.
Chápejte, dva zcela oddělené světy. Náš na souši, na pevnině, a jejich tam dole, pod masou oceánské vody, v hlubinách, pod širým dnem oceánů.
Co kdyby se ale jednoho dne naše civilizace střetly? Snad v důsledku nehody, chyby a nebo zcela záměrně, z pouhé touhy, některých jedinců, po poznání? Vyberte si jednu z možností.
Váháte kterou? Dobrá, autor tohoto příběhu tedy vybere za vás.
Pohodlně se usaďte, nalejte si šálek dobré kávy či lahodného čaje a poslouchejte. Náš podivuhodný příběh právě začíná...
****
Jmenuji se Jan Joachim Schultz a to, co vám teď budu vyprávě se opravdu stalo. Vypovím vše po pravdě, tak jak to bylo, nic nepřidám, nic neuberu. Vím, že to bude znít šíleně, ale věřte mi. Já to zažil, já tam byl a nelžu vám. Nemám důvod. Mnoho lidí si vymýšlí záhadné historky, aby byli zajímaví. To však není můj případ. Já nepotřebuji být zajímavý pro svět. Jiní lidé, vyprávějí báchorky, proto, aby se obohatili, aby z toho získali nějaký profit. Ani to není můj případ. Nepotřebuji peníze. Na konci mého příběhu se dozvíte proč, ale nyní jsme teprve na začáktu.
Byl jsem obyčený člověk, který se dostal do problémů. Velkých problémů. Můj život se hroutil po všech stránkách. Nebudu vás unavovat podrobnostmi, ale vrcholem všeho bylo, když jsem ve snaze splatit obrovské dluhy, investoval další půjčené peníze a o všechno přišel. Jistí lidé se mně proto chystali zavraždit a tak jsem se rozhodl skončit to sám. Nechtěl jsem, aby to udělal někdo jiný. A zvolil jsem si proto zúůsob, který vyhovoval mé romantické a nespoutané povaze dobrodruha.
Vyjel jsem se svojí malou jachtou daleko do moře. Věděl jsem, že v těchto místech je nepropustná hlubina. Uvázal jsem si těžkou, železnou, jachetní kotvu kolem krku, přelezl zábradlí a vnořil se do vody. Pomalu a majestátně jsem začal klesat. Zprvu jsem byl ohromen nádherou podmřského světa. Cítil jsem se jako v ráji. Brzy mi začal docházet dech. V hlavě se mi zatmělo. Chápal jsem, že po mně sahá smrt a upadl jsem do sladkého bezvědomí.
Tohle měl být konec mého života, jenže nebyl.
Nevím po jak dlouhé době, ale probudil jsem se v zářivé místnosti, která vzdáleně připomínala operační sál. Mé velké dobrodružství začalo.
Budu stručný. Nevypovím vše. Jen v kostce načtrnu jaká neskutečná událost se mi stala. Ocitl jsem se totiž ve světě Kargonidanů. Civilizace, která má své obří město, čítající zhruba sto tisíc obyvatel, zbudované pode dnem moře. To město se jmenovalo Kargonida. Obývala ho super vyspělá civilizace. Hádal bych její možné propojení s bájnou Atlantidou. Ptal jsem se na to, ale Kargonidané mi k tomuto tématu neřekli nic jednoznačného.
Co se tedy stalo? Mé klesající polomtrvé tělo zachytili jejich podmořské stroje a dopravili do města. Tam mě Kargonidané oživili a jejich snahou bylo, co nejrychleji mne vrátit zase zpátky na pevnou zem.
Neměli moc vůli ukazovat mi jejich svět dopodrobna, ale stejně jsem toho hodně viděl. Bylo to úžasné. Oni jsou daleko vyspělejší rasa než člověk, a to zejména v duchovní a mentální oblasti. A to byl důvod proč mně zachránili, i důvod proč se snažili mne co nejrychleji dostat z jejich království. Dělali to z vlastní přirozenosti. Jejih sepjetí s mořem a s vešekrými živočichy, kteří moře obývají, je úžasné. Dokumentuje to jeden z mých nejsilnějších zážitků.
Ukázali mi školu, kde se učí jejich děti. To, co jsem viděl bylo fantastické. Přišel jsem do nádherné budovy, ve které byl obrovský bazén. V tom bazénu bylo dobře šedesát Kargonidanských dětí a deset delfínů. V absolutní symbióze komunikovali spolu, plavali spolu, a předváděli jakési hry. Moc jsem to nechápal. Zeptal jsem se tedy svých průvodců zda-li delfíni jsou hračka. Moji průvodci, Kargonidané, se rozesmáli: "Ne," řekli. "Ti delfíni nejsou hračkami. Jsou to učitelé. A učí naše děti."
Víc mi k tomu nepověděli. A já byl jak u vytržení. Byl jsem v jiném světě, který mi přišel tak krásný, tak čistý, tak odlišný od světa, který máme my, zde, nahoře. Bylo to šílené a zároveň neskutečně krásné. Na malou chvíli jsem si představil, že by v našich školách byly bazény s delfíny, ale tuhle myšlenku jsem rychle zaplašil. Do našeho světa se delfíni jako učitelé nehodí. V našem světě máme delfíny jako atrakci v delfináriích. Nemáme je jako partnery, ale jako zábavu. I to svědčí o tom, jak trapně hloupou a primitvní, zejména v duchovní oblasti zaostalou, civilizací, pozemské lidstvo stále ještě je.
***
Jak už jsem se zmínil, podmořské město se jmenovalo Kargonida a bylo zbudováno hluboko v horninách pod samotným dnem moře. Šlo vlastně o městský stát. Od toho se jeho obyvatelé nazývali Kargonidané. Ovládali angličtinu, která však byla dosti archaická. V řeči kladli důraz na malebnost a zpěvnost a vyslovovali slova zřetelně a celé. Nepolykali ani nezkracovali, tak jak to dělají například Američané. Tak však komunikovali pouze se mnou. Když hovořili mezi sebou přecházeli do, zřejmě, jejich rodného jazyka. Z něho jsem nerozuměl ani slovo, ale vzdáleně mi připomínal latinu. Jejich jazyk byl zpěvavě přívětivý a sousled slov a vět lahodil lidskému uchu.
Existence Kargonidanů je realitou. Člověk by to měl vzít na vědomí. Jde o vysoce vyspělou civlizaci, která převyšuje tu naši. Důvod proč žijí odděleně a nechtějí kontaktovat náš svět je prostý. Tlak jenž je v těchto obrovských hlubinách je zcela jiný než na povrchu země. Povrch Země jim nesvědčí. Nesvědčí jejich křehkému zdraví, jejich éterickým tělům. V Kargonidě je jim dobře. Jsou tam separovaní, krytí, v bezpečí. Nemají potřebu expandovat na povrch. Paradoxně povrch země považují za to, co my nazýváme peklem. Jinými slovy mají to zcela obráceně.
My žijeme na povrchu. Nad námi, na nebesích, je ráj a dole pod námi, pod zemí, je peklo. Kargonidané to mají opačně. Směr k zemskému jádru je pro ně směrem ke štěstí, a zemské jádro samotné je pro ně jakousi obdobou ráje a naopak směr na povrch, chápou jako přiblížení se obdobě lidského pekla. Čím hlouběji ke středu jádra, tím více se přibližují štěstí. Uvažují jinak než my. My vzhlížíme k nebesům, Oni vzhlíží dolů, a jádro země považují za jakýsi Božský princip. Jejich náboženství a víra je na tom zložena. Nevzhlíží k bohům na nebesích, vzhlíží k bohům jenž dlí v zemském jádru. Hodně to souvisí s ohněm. Mají zvláštní náboženství, ale jsou vysoce uvědomělí, organizovaní, disciplinovaní a pojetí jejich božstev je pro člověka zřejmě nepochopitelné. Jsou vyšším stádiem člověka. Převyšují nás v mnohém. Bylo velice zajímavé je poznávat, bylo velice zajímavé mezi nimi pobývat.
***
Asi vás bude zajímat jak jsem se vrátil zpátky na povrch. Jednoduše.
Uzavřeli mne do jakési kapsle, kterou zároveň napustili jakousi tekutinou. Tato průzračná tekutina mne dokázala ochránit, vyrovnávala tlak a zabránila tak Kesonově nemoci. Bylo to neskutečné, protože jsem jí dýchal a přesto jsem se neutopil. Procházela mými plícemi a zase jsem ji vydechoval zpátky. Zázrak, který naše civilizace dosud neobjevila.
Kapsle se mnou vystoupala až na hladinu moře a proudění ji zahnalo ke břehu. Jakmile se dotkla pevniny, rozpadla se a nezbylo po ní nic. Rozmělnila se doslova na nictoné částečky, na pouhý prach. Já se ocitl na písčité pláži, otevřel jsem oči a uvědomil si, že jsem zpátky na pevné zemi. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že vedle mne leží nádherná truhlice posetá drahými kameny a tepaná zlatem. Otevřel jsem truhlici a užasl jsem. Byla plná drahých kamenů, perel a diamantů. Byl to dárek od Kargonidanů. Dále už není potřeba dodávat mnoho. Díky truhlici jsem se stal opravdu bohatým člověkem a všechny mé životní trable byly rázem vyřešeny.
Pod dlouhém rozvažování jsem se rozhodl zveřejnit mé dobrodružství, nikoliv v naději že ho svět ocení, pochopí a bude mu naslouchat. Rozhodl jsem se tak kvůli sobě, abych v budoucnu, až závoj stáří otupí mojí mysl, dobře věděl, že to, co jsem zažil nebylo blouznění, ale realita.
Nyní, milý čtenáři, tuto realitu znáte i vy. Kargonidané existují a žijí si spokojeně ve svém městě hluboko pod mořským dnem. Já tam byl, já to viděl. Zdali tomuto faktu budete věřit či ne, to už záleží jenom a pouze na vás.
Zde můžete vidět truhlici, která mi zbyla jako jediný památka na návštěvu vodního světa Kargonidanů.
Tato truhlice byla také mým jediným důkazem, jediným hmatatelným předmětem, který mohl dokázat existenci Kargonidy. Historici se mi však vysmáli. Takovou a stovky podobných skříněk dokáže udělat kterýkoliv schopný zlatník. V truhlici jsem však našel, mezi drahokamy, ještě něco. Malou krabičku. A ta, když se otevře je v ní krásná perla a melodický hlas pronese krátkou větu. Když krabičku zavřete a zase otevřete, opět ten stejný hlas, řekne to samé. V Kargonidanštině. Je to jedinečný záznam Kargonidanského jazyka. A vy, teď milý čtenáři, tento záznam uslyšíte. Zbystřete, prosím, svoji pozornost na maximum. Právě teď uslyšíte Kargonidanštinu v celé její kráse:
Jiný důkaz nemám, ale věřím, že tento záznam vás přesvědčil o pravdivosti mých slov, mého dobrodružství.
Jan Joachim Schultz bohužel zemřel, ale jeho dcera Karin nevzdává snahu dokázat existenci Kargonidy
KARGONIDA 2: Příběh pokračuje
👇🐬🎶💧 Poslechni si💧🐬🎶 👇
********************************** Skrytým světem je Kargonida své tajemství pečlivě hlídá ukrytá dole v hlubinách otvírá brány, nejde z ní strach
Pod mořským dnem je Kargonida tajemné město, co všechny vítá jiný svět skrytý tvojím očím bude to tak dokud se svět točí
Zde můžete vidět truhlici, která mi zbyla jako jediný památka na návštěvu vodního světa Kargonidanů.
