Po roce 2050 vytvořily elity svět k obrazu svému. Celé obyvatelstvo planety Země bylo pod kontrolou počítačových systémů. Vše bylo digitalizované, vše podléhalo jedné velké centrální síti. Takový byl plán. A ten plán se elitám podařil. Ovládali tím svět. Měli to dobře vymyšlené a mnuli si ruce, jak skvěle si to naplánovali. Každý dokonalý plán má však svá slabá místa.
A těmi slabými místy jsme byly my – hackeři.
Nebylo nás mnoho. Po celém světě stovky, možná jen několik tisíc. Být hackerem znamenalo být neustále v pohybu, neustále na útěku. Hodně nás pochytali, zavřeli do lochu nebo přímo eliminovali – rozuměj, zabili. Jenže jak nás ubývalo vznikali zase noví a noví členové naší neorganizované skupiny. Hackeři si jeli každý na svoje triko. Zpočátku maximálně v jednotkách navazovali spolupráci, ale kdo už hackerem byl, většinou měl, tak nějak, do vínku dané, že je sólista.
Jedinečný exemplář, který pracuje sám. Individualita.
V podstatě jsme byli parazité. Těžili jsme z vytvořeného systému. A ten, jak jsem už řekl, byl dokonalý. Elektronická kontrola lidstva, doslova každého člověka, byla na denním pořádku. Měna fyzických peněz byla zrušena v roce 2030 a platby probíhaly výhradně na bázi elektronického bankovnictví. Také proto jsem nebyl zlodějem . Nekradl jsem z účtů jiných. Já si peníze prostě vytvářel. Naprogramoval jsem si je, rychle zaplatil, co bylo potřeba a pak zametl stopy.
Měl jsem spousty alternativních účtů i identit. Dokázal jsem ovládnout a hlavně pochopit systém fungování kontroly, tak jak ho elity navrhly. Jejich cílem bylo kontrolovat obyvatelstvo aniž by o tom obyvatelstvo vědělo. Samozřejmě, ti chytřejší si dokázali dát dohromady jedna a jedna a všem došlo, že demokraci je dávno potlačena, ale svět se skládal z většinového stáda tupých ovcí, kterým nastavený systém zcela vyhovoval. Pracovali tvrdě, v podmínkách, které byly jasně stanoveny a za tvrdou práci dostávali spoustu benefitů a zábavy. Ano. Tupé ovce byly v tomto systému pseudo-štastné. Do toho mi nebylo nic. Svět si zaslouží takové vlády, jaké si zvolí. Politika byla věc, která šla zcela mimo mne. Já byl parazit, skrytý v systému, ze kterého jsem těžil. Mým zájmem tedy zpočátku bylo, aby tento systém fungoval. Byl jsem v něm šťastný neb jsem si mohl hrát na Boha.
A to doslova. Napojen na jejich centrální síť jsem dokázal cokoliv. Jako malý příklad uvedu toto: V jeden čas mne hodně bavil katastr nemovitostí nebo-li digitální banka, kde byly zaznamenávány všechny údaje o vlastnících pozemku. Našel jsem si neaktivní pozemky, či přímo neaktivní domy, v určitých lokalitách a začal čarovat. Našel jsem si jejich majitele a zjistil o nich všechno. A pak jsem se tím bavil. Pokud nechápete jak, chápu vás. Nemáte uvažování hackera. Dobrá. Nastíním vám tedy přímo, co všechno šlo dělat. Přes webové kamery a osobní účty jsem se napojil přímo na určitého vlastníka a ihned věděl, co dělá, jak vypadá, kde je. Mohl jsem opravdu po minutách monitorovat jeho život, protože takový systém vytvořily Elity. A já, jako skrytý parazit jsem z toho těžil. Jednou jsem zjistil, že jeden boháč už leží v nemocnici na kapčkách a dodělává. Měl nádhernou vilu a v garáži plno super aut. Byl to hamižník hamižná a neměl pravé přátele. V podstat ě ani jednoho. Zůstal, na pokraji smrti, osamocen a tu jeho super-vilku nikdo nehlídal. Tak jsem se tam nastěhoval a po dva měsíce tam žil. A jezdil si v autech. Měl jich osm. Byla to zábava. Jen jsem monitoroval zda-li je děda ještě v limbu. Na rovinu řeknu, že jsem mohl sáhnout do medicínského systému a dědkovi poslat do žil, co jsem chtěl. Třeba uspávadlo, aby spinkal dál a nebo přímo jed, aby už se nikdy neprobral. A záznamy o tom, pak stačilo smazat. A i kdyby při pitvě někdo přišel na to, že dědek dostal smrtelnou dávku jedu, co s tím? S největší pravděpodobností by potrestali ošetřující lékaře, protože já byl pečlivě skrytý v systému. Nemohli mne najít. Byla to paráda! Ano, mohl jsem tohle udělat. A možná jsem to i udělal? Těžko říci. Nechci zacházet do podrobností. Chci vám jen předat svůj odkaz.
Ve vile jsem žil asi dva měsíce a když už kolem začalo sousedstvo být až moc dotěrné a začalo se zajímat o to, kdo se tam pohybuje, našel jsem si nové hračky a přesunul se jinam.
Ano, takový byl život hackera. Neustále v pohybu, neustále na útěku. Byl to dobrodružný život, který jsem my hackeři chápali jako souboj s nastaveným systémem. Ten se nás snažil vysledovat, odhalit, chytit, polapit, eliminovat. A naší prací, lépe řečeno, zábavou bylo využívat naše geniální mozky a unikat.
Jak jsem řekl – hacker si vždycky nalezl nějakou skrýš, ale jeho životním heslem bylo: neustále v pohybu. Ti z hackerů, kteří si vybudovali na jednom stálém místě dokonalé nory, byli eliminováni. Taková byla zkušenost. Každý hacker to dobře věděl, protože jsme měli přístupy k policejním záznamům a když někoho z nás chytili, mohli jsme si zázanmy prostudovat.
Věděli jsme také zda-li po nás kybernetická složka policie pátrá a nebo, co o nás ví. Někdy se dostali nebezpečně blízko k nám, ale změněné identity nás dokázaly ochránit. Bylo třeba jen rychle zamést stopy v síti a zmizet. Třeba na druhou stranu planety.
Základem všeho byl obličej. Vaše vizáž. Jakmile získali toto, pak se jejich šance na vaše dopadení rapidně zvyšovala. Pak se smyčka kolem hackera začala utahovat brutálně. Všude po světě byly systémy na rozeznávání obličejů. Proto základ pro hacekrovo přežití byl takový, že jste tohle nesměli dopustit. Nesměli jste se vystavit nebezpečí, že někde vystavíte svůj ksicht tak, aby si vás spojili s vaší, pečlivě skrývanou, trestnou činností.
Jak už jsem řekl, zkušený hacker se dokázal bez problémů prolomit do policejních záznamů a tak věděl, zda-li již kybernetičtí poldové znají jeho vizáž. Bohužel takové zjištění vám přidalo mnoho bezesných nocí, protože konec vaší hackerské kariéry byl už jen otázkou času. Jakmile hacker přišel o svou anonymitu obličeje, dříve či později ho chytli. Pak už to byla, ze strany kybernetické policie, hra kočky s myší.
Já měl štěstí a nebo jsem byl prostě tak geniální, že identitu mého obličeje se jim nepodařilo prolomit. Nezískali ji. Nikdy. A to by ze mě možná udělalo legendu a jednoho z nejlepších hackerů své doby, ale problém byl, že jste se s tím jen těžko mohli někde na sociálních sítích chlubit. Hacker byl odsouzen k utajenému životu a záleželo jen na něm jak pestrý jeho život bude.
Mohl jsem dělat opravdu neskutečné věci. Neskutečné. Lidstvo ani netušilo jak dokonalý systém elity nastavili a při jeho objevování jsem byl často jak Alenka v říši divů. A přitom ochrana jejich základních sítí byla tak triviálně hloupá, až jsem se tomu divil. Elity sázeli na jednu skutečnost, která byla však bohužel krutou pravdou. Celý jejich plán kladl podstatný důraz na ohlupování společnosti a generací, které se rodily. Jinými slovy, každá z dalších přicházejících generací již byla méně vzdělaná a počítačová gramotnost byla záměrně držena na pouhé základní, uživatelské úrovni. Programátorů tak bylo poskrovnu a lidí, kteří opravdu dokázali vytvořit strukturálně složité systémy, pobíhalo po světě pomálu. Navíc – téměř všichni byli zaměstnáni elitami a pracovali pro ně. Ostatně takovou možnost dostávali i hackeři. Když jste byli geniální, mohli jste pracovat pro elity. Jenže právě v tomto bodě se dokonalý plán elit zlomil. Geniálním osobnostem se často příčí pracovat pro již vytvořený systém, protože cítí, že samy mohou být těmi, kdo systém vytvoří. Vlastní systém. Když už je někdo geniální, tak má také, většinou, velký problém s autoritami. A elity vytvořili čistě autoritářskou společnost, která se dělila na kasty, zejména podle bohatství.
A toto rozdělení se géniálním lidem také často příčilo, protože čím vyšší inteligence, tím více si uvědomuje hloubku ducha a takové věci jako harmonie, láska, sounáležitost, s čímž úzce souvisí také sociální rovnost. Nikoliv stoprocenntní, ale taková, která alespoň zajišťuje každému člověku respekt, úctu, svobodu projevu a právo na názor.
Mnozí hackeři byli výrazně duchovně založení. Jejich geniální mozky prostě toužili po duchovnu více než po miliardovém kontě, které si mohli naprogramovat během dvou minut. A o tom to bylo. Hackeři svým přístupem začali nabourávat celá systém elit a zlobit. Prostě, buď pro vlastní potěšení a zábavu, a nebo, jak už jsem uvedl, z jakéhosi pnutí duše po harmonickém, duchovním světě. Každá lidská duše totiž, ze své podstaty, spěje k míru a harmonii.
Hackeři tedy začali v dokonalém počítačovém systému elit, vytvářet takzvané paseky. Paseka byl v našem hackerském žargonu výraz pro programy a viry, které nabourávali systém nikoliv tak, aby se zhroutil. Takové uvažování bylo primitivní. Takto pracovali hackeři před padesáti lety. Naše uvažování bylo zcela jinde. Pokud totiž zboříte nebo zablokujete systém dříve či později někde nahodí nový.
Náš boj proti elitám byl daleko promyšlenější. Geniální hackeři, počali, dle svého uvážení měnit a přeprogramovávat systémy, aby normálně pracovaly beze změny, ale prováděli jiné operace. Do systému sledování lidí byly automaticky generovány jiné informace. Člověk, jenž byl lokalizován na letišti v Londýně, měl ve své výstupní složce zapsáno, že je právě na Havaji.
Paní, co si naměřila ráno teplotu třicet šest stupňů celsia, měla zaznamenáno téměř čtyřicítku. A již vyrážela záchranka na její adresu, ale našla zcela zdravého člověka.
Geniální hackeři vymýšleli geniální chyby. A takových chyb zaseli do systému na tisícovky. Například banky, dle náhodného algoritmu, začali platit klientům za provedené služby. Byly to malé, nevýznamné částky, které však v součtu generovaly velké finanční ztráty. Bankovním domům chvíli trvalo takovou anomálii vůbec odhalit, ale než přišli na to, o co se vůbec jedná, stejně se začal celosvětový systém elit, vytrvale podkopávaný drobnými vychyávkami hackerů, totálně hroutit. Tyto drobné vychytávky, které neodrážely realitu totiž zbořily celý jejich systém. Zcela. Z tisíců dat, keré Elity sbíraly o lidech se stal během pouhých pár měsíců soustavné práce skrytých hackerů dokonalý miš-maš. Totální bordel, ve kterém se nešlo vyznat. A to způsobilo zhroucení systému. Kolaps všeho. Počítače jako takové dále plnily zmatené funkce a tak byl celosvětový řád zastaven. A s tím se zastavil i svět.
Právě teď sedím na skalnatém pahorku nad Los Angeles a koukám se na město, které je ponořené do tmy a píši tuto zprávu pro generace budoucí. Svět zkolaboval. Teď nevíme, co bude dál. My hackeři jsme vlastně bodli dýku samy sobě do zad. Ano. Mohli jsme si v klidu žít, skryti v systému a využívat ho. Mnozí z nás se ale rozhodli raději tento systém rozbít. Proč? Snad proto, že to tak naše geniální duše cítili. Udělali jsme to, prostě, ze své geniální přirozenosti.
Minulost člověka totiž častokrát dokázala, že i ty největší říše se dříve či později rozpadly. Žádný z faraónů, králů, císařů či diktátorů si nedokázal zcela podrobit svět.
Ono to tak totiž s námi lidmi je. Vždycky se najde někdo, kdo nebude zapadat do škatulky. Někdo, kdo bude vyčnívat a nebude lehké zarovnat jeho hlavu, která bude uvažovat jinak, než všichni lidé kolem. A takových osobností se rodí mnoho. A takové osobnosti vždycky zboří systém, který se bude snažit potlačovat svobodu jedince, svobodu individuality. A toto je moje zpráva pro generace budoucí. Toto je můj odkaz. Odkaz hackera.
