Dimenze: PzJD
Autor: Petr Matějček
Datum: 8. července 2025
Obyčejný večer v rodině Brownů
Představte si obyčejný dům, v obyčejném městečku, třeba ve střední Anglii. Žije v něm rodina - nic moc nóbl, ale také žádná lůza. Pojmenujeme je třeba Brownovi. Manželé Martina a Robert Brownovi. Martině je dvacet sedm let a je v domácnosti se svojí jedinou, čtyřletou dcerkou a Robert je loajální, dvaatřicetiletý zaměstnanec ochranky prestižního bankovního ústavu. Oba jsou, řekněme, cosi mezi střední vrstvou a snem dostat se mezi boháče. Pracovitost, píle, vůle a společný sen je spojuje. Nechtějí jen přežívat, ale chtějí mířit výš.
A právě jim se udál příběh, který je natolik podivný, že jen těžko budete věřit následujícímu sdělení. Jeho podstata totiž vychází z částečné životní reality. Jinými slovy, mnoho z toho, co bude vyjeveno se opravdu mohlo stát. A možná se i stalo. A to dává tomuto příběhu nejen napětí a patřičnou přitažlivost, ale také jistou autentičnost, kterou snad čtenář ocení. A proč? Snad proto, že, ač chcete či nechcete tohle se může stát každému z nás. Bez ohledu na vzdělání, výši bankovního konta, místo kde se nalézáte či barvu pleti. Tak pojďme nato...
👽👽👽👽👽👽
Skončili jsme u popisu naší rodiny Brownů. V jaké je teď situaci? Co se teď právě u Brownů děje? Tak za prvé: řeknemě si kolik je hodin... Je něco kolem půl jedenácté, a je teplý letní večer. Obyčejný večer. Takových už u Brownů zažili desítky. Robert je dnes jestě v práci neb jako zaměstnanec ochranky banky se vrátí až brzy po půlnoci. Martina tedy sedí v křesle a čte si knihu a přitom po očku dává bedlivý pozor na postýlku, ve které spí její malá, tříletá, holčička Nicole. Neděje se nic významného. Až náhle...
Martinu upoutá cosi podivného na obloze. Mezi mraky probleskuje jakýsi úkaz tak zvláštní, že jí zvědavost donutí odložit knihu, vstát z křesla, vyjít na balkón a podívat se lépe. Spatří velký rotující disk, který pomalu a poklidně pluje po nebi. Proplouvá nerušeně skrze mraky, které ho vždy, na krátký okamžik, zahalí. Martina v úžasu hledí na tuto podívanou, která záhy skončí neb disk vletí do hustého mraku a již se neobjeví.
Martina jen nevěřícně zakroutí hlavou a vrátí se ke své knize. Usedne do křesla, pustí disk z hlavy, a s gustem se začte do dalších řádků....
👽👽👽👽👽👽
Zde na chvíli přerušme naše vyprávění. Dozajista nejde doposud o nic ohromujícího. Hlášení o podobných úkazech jsou po celém světě zaznamenána taková kvanta, že jejich přesná evidence již ani není možná. Řekněme, že jde o milióny případů. Ostatně... možná, že i vy jste UFO (nebo-li neidentifikovatelný létající předmět) na obloze viděli. Jenže... vidět zvláštní disky nebo chcete-li létající talíře je jenom první schůdek k tomu, co může následovat.
👽👽👽👽👽👽
Martinu vyrušil z napínavého čtení jakýsi šramot. Přicházel odkudsi z balkónu. Mladá žena pohlédla tím směrem a dech se jí zastavil!
Na balkóně spatřila dvě humanoidní bytosti nevelkého vzrůstu. Chovali se tiše a obezřetně. Martina seděla v křesle a skrze prosklené dveře s hrůzou sledovala, co bude dál. Bytosti se sklonili nad květinami, které v barevných truhlících zkrášlovali balkón, a začali si je se zájmem prohlížet. Pohyby jejich končetin byly podivně, nelidsky vláčné. Působily spíše jako hmyz a Martinu v jednu chvíli napadlo, že přesně takto se pohybují plazi! Bytosti zaujala jedna z rostlin a počali vydávat podivné, těžko napodobitelné zvuky. Zdálo se, že mezi sebou cosi řeší. Zdálo se, že zvuky jsou jejich řeč! Martina ohromením ani nedýchala. Domnívala se, že ji podivní návštěvníci jejího balkónu nevidí neb o ní nejevili nejmenší zájem a věnovali se zcela a plně rostlině.
Za malou chvíli jejich bublavá komunikace skončila.
Rozhlédli se kolem a aniž by pohlédli na Martinu počali otrhávat z rostliny listy. Počínali si neobratně a bylo jasné, že tuto činnost ještě nikdy nedělali. Když si každý z nich natrhal plnou hrst opět započala mezi nimi krátká bublavá komunikace bublavých zvuků. Jedna z bytostí se pak otočila k Martině zády, takže mladá žena si mohla dobře prohlédnout nezvykle protáhlou hlavu nezvaného návštěvníka. Náhle se opět nad balkónem objevil tmavošedý disk. Jedna bytost hleděla směrem k němu a druhá... se otočila směrem k Martině a pohlédla jí přímo do očí! Trvalo to snad pět nekonečných sekund a pak náhle a nečekaně celý prostor osvítilo světlo jemuž nebylo možné čelit. Oči Martiny byly oslepeny a mysl jí zůstávala stát na jedné jediné myšlence: „Proboha, co se to děje?“
👽👽👽👽👽👽
A, co bylo dál? Bytosti nikoliv větší než metr a šedesát centimetrů, s velkýma černýma očima mandlovitého tvaru, tenkým tělem a končetinami bez výrazných kloubů, najednou stáli uprostřed místonosti a počali postupovat k postýlce dítěte.
„To je moje holčička!“ chtělo se křičet Martině, ale byla natolik ohromena situací, že se cítila paralyzovaná do té míry, že se nemohla hýbat. Vnímala všemi smysly, ale nebyla schopna pohnout byť jen jednou rukou či prstem. Tento stav totální paralýzi činil ji bezmocnou, i přesto, že její mysl, její mozek i uvažování fungovaly na sto procent.
„Proč chcete mojí holčičku?“ zvolala do tmy.
Jako odpověď ji počala hlavou rezonovat palčivě bodavá bolest a někde, schovaná vzadu, zcela nezřetelně a slabě znějící odpověď neznámého podivně strojově znějícího hlasu: „Patří nám. Je naše. Děkujeme ti a jsme vděční za práci, kterou jsi odvedla...“
A pak? Pak už jen bezvědomí.
Dcera byla pryč. Zmizela. Stejně jako přeludy nevelkých šedivých bytostí s blýskavě černýma očima, bez zorniček.
Vyšetřování policie dopadlo tak, jak dopadnout muselo. Ztracení holčičky, z uzavřeného bytu, bylo zapsáno jako hledání pohřešované osoby. Jen Martina v hloubi duše tušila, že její holčička se vydala na cestu ke hvězdám. Na cestu ke hvězdám s těmi, jež byli, alespoň z části, jejími stvořiteli. A Martině bylo dobře. Dobře proto, že tušila, že život, který dala dcerce měl význam. Význam větší než jaký byla schopna pochopit.
Věděla, že už ji nikdy neuvidí, ale věděla také, že pro ni, zdravou mladou ženu, nebude problém brzy, se svým partnerem, počít nové dítě. Byla klidná, vyrovnaná a podivně šťastná. Splnila úkol pro ně a splnila ho na výbornou.
Tahle myšlenka ji zaplavovala od hlavy až k patě a naplňoval její duši hrdostí a pýchou.
A to byl skvělý pocit...
