Harmonikářka
Byl jsem malý chlapec a jezdil jsem za svou babičkou do podhorské oblasti zvané Koubětín. Měla tam svůj baráček a já trávil prázdniny a některé víkendy na čerstvém horském vzduchu. Jako dítěti se mi to moc líbilo. Vše bylo jiné než hlavní město, všude spousta zeleně, přírody a také místní obyvatelé měli svoje kouzlo. Mezi všemi se vyjímala místní harmonikářka. Vypadala staře, skoro jako čarodějnice a hrávala lidem na harmoniku při různých příležitostech.
Občas jsem se s kamarády schovávali pod okny jejího domku, nebo za zahradním plotem a poslouchali družnou společnost, která se v jejím malebném domečku, dobře bavila. Občas si hrála pro sebe a to vytáhla harmoniku na zahrádku, postavila si před sebe štamrpličku a flaštičku něčeho ostřejšího páleného z domácí úrody, a hrála do ticha vesnice pro radost okolí. Mám tyto výjevy v hlavě. Jsou to hezké vzpomínky z dětství.
Čas, ale neúprosně běžel a já vyrostl. Má babička bohužel odešla na věčnost, její chata byla prodaná a já s podhůřím ztratil kontakt.
***
Bylo mi asi tak třicet a pracoval jsem v hlavním městě v jedné bankovní firmě. Můj šéf vyjádřil přání, že by na své narozeniny chtěl něco unikátního. Nějakého lidového muzikanta s kytarou a nebo nejlépe harmonikáře. Nu, chtěl jsem si u něj udělat dobré oko, a tak mne napadlo, že bych mohl zajet do Koubětína a oslovit harmonikářku. Nic jsem tím nemohl ztratit - jen získat a tak jsem to udělal.
Dobře deset let jsem v Koubětíně nebyl a když jsem klepal na dveře malebného domku přišlo mi, že se nic nezměnilo. Jako by zde čas stál. Všechno bylo stejné, všechno při starém,.
Harmonikářka mi otevřela s úsměvem na tváři a sklínkou pálenky v ruce. Vypadala jako před lety. Zdálo se, že se mnoho nezměnila. Stále tytéž rozčepýřené dlouhé vlasy alá čarodějnice, vrásčitá tvář, ve které byly hluboko posazeny mladistvě živé - modré oči.
Zeptal jsem se jí zda-li by, za opravdu dobrý peníz, nebyla ochotná jít zahrát na soukromý večírek. Vřele souhlasila. Řekla mi k tomu: "Víš, hochu, mně je teď devadesát devět let a věřím tomu, že když budu pořád hrát lidem na harmoniku, i v takhle vysokým věku, tak mně PánBůh dopřeje tu vytouženou stovku."
Pokýval jsem obdivně hlavou. Bylo jí devadesát devět! No, aby ne! Už když jsem byl malý, tak byla stará, takže tento úctyhodný a požehnaný věk se dal očekávat, ale přesto mne to překvapilo. Jak byla čilá a v hlavě také všechno v pořádku. Mentálně i fyzicky vypadala opravdu skvěle a jen vrásčitý obličej a stařecké tělo dávalo tušit, že jí opravdu může táhnout na stovku.
Šéfovi narozeniny proběhly skvěle. Harmonikářka zahrála, udělala skvělou náladu a já jsem si udělal u šéfa oko. Byl velice potešený a já to měl v práci dobré. A čas běžel dál.
***
Uplynulo zhruba dvacet let. Měl jsem už rodinu - manželku, tři děti, a tak jsme jednoho prodlouženého víkendu řešili, kam na výlet. Napadlo mne, že bych jim mohl ukázat kraj, kde jsem jako dítě trávil prázdniny. Podhorskou vesničku Koubětín. A tak jsme vyrazili. Ukazoval jsem rodině kde se co změnilo, a změnilo se toho docela dost, jen jedna stálice zůstala. Domek harmonikářky. S úsměvem jsem k němu zamířil a překvapením se téměř roztřásl. Spatřil jsem harmonikářku jak sedí pod svými okny, harmoniku vedle sebe, sklínku a flaštičku pálenky na dřevěném stole, a vyhřívá se na sluníčku,
"Ježíšmarjá, tý bábě musí být teď sto dvacet let," naklonil jsem se ke své manželce a pošeptal jí to.
"To se asi pleteš, to by byla snad nejstarší člověk na světě," nechtěla věřit manželka.
"Ale, jo. Vážně. Před dvaceti lety mi říkala, že je jí devadesát devět."
"Pleteš se," rezolutně rozhodla manželka.
"Houby. Nejsem přece ještě tak starej, aby mi vypadávaly informace. Počkej já se zeptám..." řekl jsem a zavolal na harmonikářku. Zvesela nás pozvala dál a pak jsme s ní, asi hodinku, přátelsky klábosili na zahrádce jejího malebného domku. Mezi řečí jsem se nenápadně zeptal na to, kolik už je jí let. Zdůraznil jsem, abych ji snad neurazil, jak vypadá skvěle.
"Jo, hochu, mně je už devadesát devět a věřím tomu, že když budu pořád hrát lidem na harmoniku, i v takhle vysokým věku, tak mně PánBůh dopřeje tu vytouženou stovku.""
Manželka se na mne pobaveně podívala a její pohled říkal: "Vídíš! Houby si pamatuješ!"
Tak tohle mne namíchlo! Přece nejsem senilní! Dobře jsem si pamatoval, že před dvaceti lety, na šéfových narozeninách, všem tvrdila to samé! Jenže to bylo kruci, před dvaceti lety! Dobrá! Smířil jsem se s tím. Nebylo přeci pro můj život podstatné, kolik je nějaké bábě z Koubětína, ale hlava mi to nebrala! Když jsem byl malý, byla už stará, a teď? Tutově jí už muselo táhnout přes stovku!
Náš rodinný výlet se vydařil a já zasunul tuto záhadu, s nestárnoucí harmonikářkou, do tajného trezoru své mysli. Slíbil jsem si, že toto nezapomenu a snad někdy tuto záhadu rozřeším.
***
Za deset let jsem nedaleko Koubětína něco vyřizoval. Pracovně. A tak mi to nedalo a stavil jsem se u baráčku harmonikářky. Seděla před domkem, na hnědé dřevěné lavičce a vyhřívala se na sluníčku. Něvěřil jsem svým očím. Po deseti letech! Spěchal jsem a tak nebyl čas se s ní dát do řeči. To by bylo na hodinu. Měla ráda lidi, povídala s chutí a nepřetržitě. Proto jsem raději nepozorovaně odjel z Koubětína a hlava mi tuto záhadu opravdu nebrala. Byla tato bába snad čarodějnice co dokázala porazit věčnost? Bylo to šílené. Brzy tuto záhadu však překryly moje běžné starosti i radosti života a já ji vypustil z mysli. A čas šel dál.
***
Uplynulo více než třicet let.
Bylo mi už 82 a syn mne, náhodou, vezl přes podhorskou vesničku s názvem Koubětín. Na harmonikářku jsem už dávno zapoměl. V Koubětíně jsem nebyl dobře přes třicet let, ale náhle se stará vzpomínka prodrala, jak dravý jarní potok, do popředí mé mysli.
"Zastav!" zavelel jsem synovi rázně.
"Co je tati?" podivil se syn.
"Mám v této vesničce dávnou známou. Chtěl bych jí navštívit a přesvědčit se..." moje slova se vytratila do ticha. Syn mým přáním nadšený věru nebyl.
"Vážně to chceš? Máme zpoždění. Potřebujeme se dostat..."
"Udělej to pro mě!" přerušil jsem ho rozhodně a syn s neochotou zaparkoval automobil na malebném náměstíčku.
"Počkej tady, nebude to trvat dlouho," vyzval jsem ho, protože jsem si chtěl ověřit, že harmonikářka již nežije. Bylo to přeci jasné. Kolik by jí bylo? Snad 150 let?!
Bláhovost starce mne však poháněla k tomu "mít jistotu." A tak jsem vystoupil a vydal se pěšky, těch několik set metrů, do malé, stoupající uličky. Vše bylo téměř jako při mé poslední návštěvě. Nic se zde nezměnilo. Brzy jsem spatřil malebný, bílý baráček, s hnědým lemováním.
Bylo v něm zhasnuto a všude kolem ticho. Vypadalo to, že zde nikdo není.
"Jasně," řekl jsem si pro sebe polohlasně. Harmonikářka je v pánu a o barák nikdo nemá zájem.
Vše působilo ponuře a opuštěně, ale náhle se na zahradě vedlejšího domku objevil nějaký člověk. Rozhodl jsem se využít situace, abych měl jistotu.
"Haló, pane! Hledám harmonikářku, co bydlela v tomhle domku. Ale zřejmě již nežije..."
Soused se rozesmál. "Myslíte, Lídu?"
"Ano. Harmonikářku - Lídu."
Soused udělal pár kroků a přistoupil k plotu, abychom se mohli bavit na kratší vzdálenost a chvíli si mne měřil pobaveným pohledem. Bylo mi to jasné. Považoval mne za šílence. Za blázna, který hledá někoho, kdo už musí být téměř třicet let mrtvý. Proboha, vždyť by té bábě bylo opravdu již více než stopadesát!!!
"No, víte..." promnul si zamyšlene bradu soused a pak nesměle pokračoval: "Jestli chcete, aby vám zahrála, tak nevím, nevím - má toho v poslední době hodně."
Vyvalil jsem na něj oči: "Cože? Ona - žije!"
"Samozřejmě!" přisvědčil bodře soused. "Daří se jí skvěle! Zrovna teď je na nějaké menší šňůře. Objíždí takové to svoje kolečko malých koncertíků po chalupách lidí, hospůdkách, zábavách a hraje a hraje. Jak jsem říkal. Je o ní zájem!"
"To není možné," rozpřáhl jsem ruce nevěřícně.
"Proč by to nebylo možné?" oponoval mi překvapeně soused.
"Vždyť už by jí muselo být přes sto padesát let!"
"Přeháníte!" téměř se na mne rozzlobil. "Lída už má svůj věk, ale tolik!? To snad ne, pane! Myslím, že nedávno říkala, že je jí devadestát devět, a že věří na to, že když bude pořád hrát lidem na harmoniku, i v takhle vysokým věku, tak jí PánBůh dopřeje tu vytouženou stovku. Buďte trochu gentleman!" chlápek se trochu zatáhl a počal na mne pohlížet nedůvěřivě. Naše rozmluva se dostala na bod mrazu. On mlčel, já mlčel, a nevěděl jsem na co bych se zeptal, protože mi to hlava prostě nebrala.
Napadlo mne, že tady je hotovo. Co bych tu ještě měl zjišťovat? Informaci, pro kterou jsem si přišel jsem získal. Harmonikářka, světe div se, ještě žila! Poděkoval jsem tedy sousedovi, popřál mu hezký den a vrátil se za synem do auta. Mlčky jsem mu pokynul, že můžeme jet.
Syn nastaroval a vyrazili jsme. Tíživé, zamyšlené mlčení, které opanovalo vnitřek vozu bylo patrné a proto se syn zeptal: "Stalo se něco tati?"
"Ne, ne... " vykoktal jsem ze sebe.
"Vážně je všechno v pořádku?" ujišťoval se syn.
"Jo, víš já tu známou nezastihl. Je pryč. Na návštěvách..."
"Aha, a to tě zklamalo. To chápu. Bůh ví, kdy se sem zase dostaneš."
"Přesně, možná se tu neobjevím už do konce života..." řekl jsem a po tom, co jsem ta slova vyslovil jsem si uvědomil jejich krutou pravdu. Do této podhorské vesničky se už možná nikdy nedostanu. Bylo mi přece 82 let! Umřít mohu třeba zítra. A harmonikářka? Ta baba, co nestárne, zde zřejmě bude, až do skonání věků, všem překvapeným lidem tvrdit, že je jí 99 let, a že doufá, že když bude pořád hrát lidem na harmoniku, tak jí PánBůh dopřeje, tu vytouženou stovku!
!!!KONEC!!!
