Stopař
John Westlund rychle uháněl se svým autem nocí a těšil se, že bude za necelou hodinku doma. Pracoval jako stavební inženýr a projektant a právě se vracel z obhlídky jedné stavby, na které se zdržel dlouho do noci. Spolu se spolupracovníky řešili nějaké problémy a tak, když sedal za volant byla už pokročilá tma.
Na cestě byl zhruba hodinu a půl a právě projížděl horskou soutěskou, ve které nebylo na míle daleko ani živáčka, a proto si dovolil patřičně zvýšit rychlost. Westlund miloval rychlou jízdu a teď v noci si ji mohl dovolit. Prudce šlápl na plynový pedál a poměrně slušná akcelerace jeho terénního džípu ho potěšila. Kochal se bezstarostnou jízdou prázdnou silnicí, daleko od nejbližších měst a napadlo ho, že by si mohl pustit nějakou dobrou muziku na zvýšení již tak dobré nálady. Shýbl se a začal v přihrádce palubní desky hledat nějakou vhodnou kazetu. Nedařilo se mu nalézt tu co by chtěl a tak chvíli šátral a přehraboval se mezi obaly a kazetami. Po chvilce se narovnal, aby se ujistil, že jede správným směrem a v tu chvíli ho uviděl! Uprostřed silnice stál nehnutě nějaký chlápek s rukou nataženou před sebe. Westlund prudce šlápl na brzdy a v poslední chvíli strhl volant stranou. Džíp sebou trhnul a se zakvílením kol se jen těsně vyhnul nehybné postavě.
„Co to je za blázna?“ ulevil si pro sebe Westlund a zastavil.
Podíval se do zpětného zrcátka, ale žádnou postavu na silnici již nespatřil.
„Snad jsem ho nesrazil,“ blesklo mu starostlivě hlavou a chtěl vystoupit z auta, když tu se náhle ozvalo zaklepání na okénko jeho džípu.
John sebou trhl a podíval se k okénku spolujezdce, tedy směrem, odkud se zaklepání ozvalo. Uviděl tam chlápka v tmavém oblečení s bledou tváří a ostrými rysy. Jeho zářivě modré oči téměř světélkovali ve tmě. Westlund se otřásl. Připadal mu jako ďábel, ale tuhle strašnou představu hned zaplašil. Podivný chlápek zaklepal znovu a naznačil Westlundovi, aby sroloval okénko. Westlund se k tomu neměl a tak temná postava obešla džíp a zaklepala přímo na okénko u řidiče. Teď si ho mohl Westlund lépe prohlédnout. Koukal totiž neznámému přímo do tváře. Jeho kamenné a chladné rysy působily téměř neutrálně a nevyjadřovaly žádnou emoci. Nevypadal nebezpečně. Westlund však pocítil silný závan strachu, aniž by k němu měl nějaký konkrétní důvod.
Muž zaklepal znovu, tentokrát důrazněji.
„Otevřete prosím,“ řekl melodickým hlasem s téměř strojově přesným důrazem na znělé samohlásky. Westlunda napadlo, že podobným stylem se hlásí stanice v metru nebo se oznamují vlaky na nádraží. Stále si prohlížel neznámého a uvažoval, jestli nemá raději ujet. Chlápkovi nic není, takže ho nezajel, tak proč by se s ním měl zaobírat? Mohl to být kriminální živel, nějaký pomatenec nebo blázen. Copak by normální člověk, uprostřed noci, procházel horskou soutěskou na míle daleko od nejbližších měst?
John Westlund otočil klíčkem k zapalování. Motor nevydal očekávaný tón. Westlund znejistěl. Otočil klíčkem znovu tentokráte několikrát. Opět nic. Do napjatého ticha se ozvalo další důrazné zaklepání doprovázené výzvou: „Otevřete mi, prosím. Potřebuji předat zprávu.“
Westlundovi vyrazil studený pot na čele. Opět zkusil nastartoval motor, ale bez úspěchu. Dodal si odvahy a snažil se nasadit autoritativní tón: „Kdo jste?“
„Potřebuji předat zprávu. Není času nazbyt. Otevřete mi, prosím,“ dostalo se mu místo požadované odpovědi.
Westlund opět zaremploval klíčkem od zapalování. Nic.
„Co chcete?“ řekl, protože ho nic jiného nenapadlo a otvírat dveře neznámému prozatím nehodlal.
„Potřebuji předat zprávu. Velmi nutně a spěšně. Je to nutné a proto vás prosím, abyste mi to umožnil,“ oddeklamoval neznámý téměř jakoby byl na divadle.
„Pomatenec nebo nějaký kurýr, kterému se porouchalo auto?“ zadumal si pro sebe Westlund a snažil se dodat si odvahy další otázkou: „Jakou zprávu?“
„Otevřete. Sdělím vám jí.“
To Westlunda opět vykolejilo. Už začínal doufat, že by mohlo jít o člověka v nesnázích, ale po téhle odpovědi nabyl přesvědčení, že jde o nějakého pomatence. Otočil několikrát klíčkem od zapalování, ale motor opět nevydal ani hlásku. To byla dost špatná situace.
Neznámý nahmatal kliku dvěří a stiskl ji. Dveře od džípu se otevřely a dovnitř vozu vnikl chlad a vlhko. Westlund hrůzou přestal dýchat. Neuvědomil si, že se nezabezpečil. Ztuhlý strachy pasivně očekával, co se bude dít dál.
„Jmenuji se Mar. Mar Robidal. Budu potřebovat vaši spolupráci, protože času není nazbyt,“ řekl neznámý a natáhl k Westlundovi pravici.
Ten jí automaticky uchopil a potřásl s ní.
„Bude nutné, abyste mne svezl do nějaké obydlené oblasti. Cestou vám vše vysvětlím. Času opravdu není nazbyt,“ řekl vážným hlasem neznámý a podíval se na Johna modře zářícíma očima. Nebylo v nich nepřátelství, nebyl v nich ani strach, záludnost či nějaká jiná emoce. Nebylo v nich totiž nic! Byly tak podivně prázdné.
„Mám potíže s automobilem,“ vysoukal ze sebe Westlund a s těmito slovy opět otočil klíčkem od zapalování. Motor si zabrumlal a pak naskočil.
John potlačil nutkání rychle zařadit, sešlápnout pedál plynu až na podlahu a rychle odtud zmizet. Místo toho, překvapen tak trochu tím, proč to říká, vyzval neznámého: „Prosím, svezu vás.“
Temná postava obešla džíp a tiše avšak s jistými a důraznými pohyby si sedla na sedadlo spolujezdce.
Westlund rozsvítil světla a pomalu se rozjel.
„Už jsem se představil. Jmenuji se Mar Robidal ...“ řekl neznámý a pohlédl na Westlunda.
Ten pochopil a odvětil: „Jsem, John Westlund,“ a protože mu to přišlo málo ještě dodal, v naději, že jeho nový spolucestující o sobě řekne také víc: „ Stavební inženýt a projektant.“
„Rád vás poznávám, pane Westlunde. Musím doručit důležitou zprávu. Dobře mne poslouchejte a zapamatujte si moje slova.“
John ztuhnul. A je to tady. Ten člověk je blázen a teď mu začne vykládat historky o konci světa. Lehce přidal na plynu, ovšem ne zas moc, aby nevzbudil nežádoucí pozornost neznámého a modlil se, aby už co nejrychleji opustili horskou soutěsku a dojeli k nejbližšímu městu. Do té doby snad dokáže s tímhle podivínem vést smysluplnou konverzaci a k žádné nepředvídané či nepříjemné situaci tak dozajista nedojde: „Povídejte. Poslouchám vás.“
„Vaše planeta je v ohrožení. Ve velmi vážném ohrožení. Již velmi brzy sem dorazí plenitelé vesmíru – rasa, která má svůj původ na planetě Amaru. Jsou technologicky velmi vyspělí, bojechtivý a nebezpeční. Jejich jediným cílem je útisk slabších planet, porobení obyvatel a plenění jejich zdrojů.“
Westlund polknul. Tohle byla silná káva. Neodvážil se však neznámého přerušovat.
„ Je nutné, aby se obyvatelé planety Země připravili na jejich příchod a neuvěřili jejich slibům.“
„Jakým slibům?“ automaticky zareagoval John.
„Plenitelé z Amaru totiž vyhledávají planety s lidskou rasou, s nižším stupněm vývoje a nabízí přátelství a technologickou pomoc. Až dostatečně odhalí všechny vaše zákonistosti a technické možnosti, infiltrují se ve společnosti, uchopí moc - pak lid ovládnou a porobí. Udělají z pozemšťanů dělníky – v podstatě otroky - a budou vysávat vaše energetické zdroje.“
Westlund opět polkl: „Jak vypadají ti Amařané?“
„Plenitelé z planety Amaru jsou příslušníci lidské rasy, stejně jako pozemšťané.“
„Vypadají jako my?“
„V podstatě ano. Jen s drobnými rozdíly ve struktuře DNA a ve vibračním pásmu lidského genomu, ale to jsou atributy pozemským okem nezjistitelné. Zjednodušeně řečeno - jejich vibrační energie je na daleko vyšší úrovni, nicméně vy, Johne Westlunde, nemáte šanci rozeznat plenitele od pozemšťana. “
Westlund opět neznatelně přidal na rychlosti. Chtěl uchlácholit toho blázna otázkami a hrát tak o čas, než dorazí do obydlené oblasti. Hlavně ho nerozčílit, to byla zásada, které se chtěl držet: „Jaké tedy Zemi hrozí nebezpečí?“
„Jak už jsem říkal. Budete porobeni a zotročeni.“
„Jak se tedy můžeme proti nájezdníkům bránit?“
„Je to jednoduché,“ obrátil neznámý svou hlavu směrem k Westlundovi, jakoby se chtěl ujistit, že ho Westlund poslouchá a pokračoval: „Nesmíte přijmout jejich technologickou pomoc. Plenitelé z Amaru přiletí jako přátelé, v dobré víře a s mnoha vzletnými slovy o užitečné prosperitě, vzájemné spolupráci a společné budoucnosti Amaru a Země. Přinesou však pozemšťanům jen otroctví a ztrátu svobody a suverenity.“
„Pokud jsou však technologicky silnější a my je odmítneme, pak by nás mohli napadnout a přemoci zbraněmi,“ nadhodil Westlund nahlas a strach ho pomalu začínal opouštět. V mládí byl milovníkem sci-fi literatury a měl rád historky o mimozemšťanech a různé tajemné teorie, ale v zásadě byl velký realista a možnost návštěvy z vesmíru si nepřipouštěl. Tohle teoretizování s pomatencem ho začínalo bavit.
„To je omyl. Ve vesmíru vládnou jisté vyšší principy a zákon, který udržuje řád. Řád zamezuje válečným konfliktům a ani plenitelé z Amaru si nedovolí jít do otevřeného střetu. Dělají to však o to chytřeji. Podrobují si planety přes politiku nabízení pomoci. Jejich pomocná ruku však svírá otrokářský bič.“
„Vy jste také z Amaru?“ napadlo Wesltunda.
„Ne. Nejsem z rasy plenitelů. Jsem Robidal Mar. Lépe řečeno jeho humanoidní kopie s omezenou časovou platností. Robidal Mar pocházel z planety Syrus, který byla porobena pleniteli z Amaru. Zemřel při boji za svobodu vlastního národa.“
„Humanoidní kopie? Co to znamená?“ podivil se s neskrývaným zájmem Westlund a sjel si pohledem neznámého. Jeho pevné, na první pohled svalnaté i když poměrně hubené tělo nedávalo ani v nejmenším tušit, že by šlo snad o nějakého robota. John byl napjatý s jakou historku se ten pomatenec pochlubí teď.
„Humanoidní projekce je zhmotněná energie, která do sebe absorbuje vědomí jakékoliv bytosti a po určitou dobu je schopna jednat, stejně jako originál. Tato technologie je ve vesmíru zakázána, nicméně Robidal Mar neviděl jiné východisko jak upozornit na zlo, které sebou přináší plenitelé z Amaru, a proto se musel uchýlit k tomuto nezákonnému kroku.“
„Takže vy teď jednáte stejně jak by jednal Robidal Mar, i když už je mrtvý?“
„Ano. Přesně tak to je. Jsem vědomí Robidala Mara, ale jak zdůrazňuji moje časová platnost je omezená, a proto nesmím ztrácet čas, a až se dostaneme do obydlené oblasti, musím okamžitě kontaktovat úřady a varovat před nebezpečím, které na Zem přijde, v dohledné době, z hvězd.“
John Westlund si oddechl. Výborná zpráva. Takže až dojedou do města, tak toho pomatence vysadí přímo u policejní stanice a bude pokoj.
„Vysadím vás přímo na policii. To jsou pozemské bezpečností složky a ti už budou vědět, jak vám pomoci,“ ušklíbl se škodolibě a mrkl na domnělou humanoidní kopii Robidala Mara.
„Děkuji. Budu vám vděčný. Pokud by se se mnou cokoliv stalo, rozšiřujte prosím tuto zprávu dál a varujte váš lid. Plenitelé z Amaru přináší zkázu této krásné modré planetě.“
Řeč na chvíli ustala a John hledal téma, protože nechtěl, aby neznámý měl možnost přemýšlet. Obával se, že by ho mohlo napadnout něco nepředvídatelného. Chtěl ho zaměstnávat rozhovorem, až do doby než ho předá policii: „A jak jste se tady vzal? Přiletěl jste kosmickou lodí?“
„Jsem humanoidní kopíí Robidala Mara. Humanoidní kopie, jak jsem vám již říkal, je čirá energie, která se může zhmotňovat do jakékoliv podoby. Energie má schopnost cestovat vesmírem rychlostí myšlenky. Po absorbování vědomí Robidala Mara jsem byl vyslán na určité souřadnice na planetě Zemi v podobě čiré energie. Po dosažení zadaných časových a místních souřadnic jsem nabyl hmotné podoby a zůstanu tak do doby, než se můj energetický potenciál vyčerpá. Pak zaniknu.“
„Robidal Mar měl v úmyslu přenést vás doprostřed silnice v horské soutěsce?“ rýpl si trochu uštěpačným tónem Westlund, ale neznámý jeho narážku nepochopil a vážným tónem začal vysvětlovat: „Robidal Mar neznal přesné souřadnice. Když obsluhoval stroj, který přenáší energii na vzdálená místa musel improvizovat.“
„Chápu. A za jak dlouho zaniknete? Za jak dlouho se váš energetický potenciál vyčerpá?“
„Dobu vyčerpání energetického potenciálu není možné předem odhadnout, ale v přepočtu na pozemské časové jednotky nepřesahuje 24 hodin od začátku přenosu.“
„To nemáte moc času,“ řekl téměř soucitně Westlund.
„Času není na zbyt a proto bych vám chtěl poděkovat za vaši pomoc a omluvit se vám zato, že jsem musel využít svých schopností a zablokovat váš stroj. Cítil jsem, že vaše emoce jsou nestálé a byla velká pravděpodobnost vašeho nerozvážného chování.“
V Johnovi Westlundovi hrklo. Že by ten blázen dokázal to, že jeho džíp nestartoval? Ne, to není možné. To byla jenom náhoda a on to teď využil ve svůj prospěch. V soutěsce byla velká zima a extrémní vlhko a v takových podmínkách Westlundův džíp občas trucoval.
„Mohu se spolehnout nato, že zprávu o plenitelých z Amaru rozšíříte mezi lid?“
Westlund opět zaváhal. Co když přeci jenom ten podivín má nějaké paranormální schopnosti? Jestli by dokázal zablokovat elektřinu v motoru, pak možná dokáže číst i myšlenky?! Teď přece nemůže lhát! A vůbec by ani neměl takhle myslet, protože jestli ho ten pomatenec dokáže v mysli sledovat pak ... John se kousl do rtu. Hlavou mu bleskla odpověď, která nezahrnovala lež: „Dovezu vás na policii a udělám, co budu moci.“
„Děkuji,“ stroze odpověděl neznámý a odmlčel se.
John znejistěl. Bál se na něco myslet. Bál se, že to, co sedí vedle něj na sedadle jeho džípu, ať už je to cokoliv, pomatenec, blázen, či snad humanoidní kopie Robidala Mara, sleduje jeho myšlenky a ty tak úplně čisté nebyly. Vždyť ho chtěl předat policii jenom proto, aby ho zabásli! Opět se kousnul do rtu, a raději rychle nadhodil první otázku, která ho právě napadla: „Jak dlouho jste sem letěl?“
„ Mé vyslání, v podobě číré enegie, která se šíří rychlostí myšlenky, z planety Syrus na Zem trvalo, řečeno pozemskou terminologií, pouhý okamžik.“
„Jak dlouho trvalo než jsem na vás narazil?“
„Ztratil jsem čtyři hodiny,“ suše pronesl neznámý, opět bez nejmenší známky vzrušení.
„To znamená, že k dokončení úkolu, vám zbývá něco pod dvacet hodin?“
„Ano. Pak zaniknu. Jak jsem říkal, opravdu nemám moc času nazbyt.“
„To tedy ne. Navíc, když je dnes pátek. Zítra sobota, tedy víkend. To pozemšťané nechodí do práce. Odpočívají a úřady jsou zavřené. Nikdo nic nechce řešit. Proto vás beru na policii, kde vám pomohou nejlépe. Chápete?“ obrátil se Westlund na svého spolujezdce. Doufal, že nepřestřelil. Doufal, že ten pomatenec s ním i nadále bude hrát hru na mimozemšťana a neprohlédne jeho záměr. Neznámý však napružil své tělo, což mělo zřejmě značit zvýšenou pozornost.
„Moment!“ zdvihl prst a na chvíli se odmlčel: „Neměl jsem dorazit před lunárním víkendem. Jaké je datum, prosím?“
„Máme prosinec. Patnáctý prosinec,“ houkl Westlund.
Spolujezdec v tmavém plášti spustil bezvládně svoje ruce podél těla a mlčel. Vypadalo to jako gesto zmaru, ale tím si Westlun nebyl jistý. Po chvíli tíživé ticha se zeptal: „Něco je špatně?“
„Můj přenos byl naplánován na 21. září. Došlo zřejmě ke korelaci a časovému posunu. Robidal Mar vše prováděl na ilegálně sestrojeném zařízení a zřejmě nastala chyba. Předpokládám tedy, že plenitelé z Amaru už přistáli a zahájili jednání s představiteli výkonné moci, zde na Zemi.“
Westlund se zasmál: „To vás mohu uklidnit, ale to se nestalo. Svůj úkol varovat lidstvo ještě stihnete, protože já sleduji zprávy bedlivě, ale o přistání UFO nikde ani zmínka. Věřte mi, že tohle by byla zpráva číslo jedna ve všech médiích!“
Podivín chvíli neodpovídal, jakoby o něčem přemýšlel a najednou se zeptal: „Jaký je rok?“
„Máme pátek, 15. prosince, 2006.“
„Dva tisíce šest?“ vyhrkl udiveně a Westlunda překvapila ta silná dávka emocí, kterou v sobě najednou odhalil.
„Ano. Dva tisíce šest.“
„Pak už je všechno marné. Už jste porobeni a v područí plenitelů z Amaru. Je mi líto, ale všechno naše snažení bylo marné,“ řekl zkroušeně, přidušeným hlasem a založil si rezignovaně své dlouhé, hubené ruce do klína. Rázem z něj vyprchala veškerá strojovitá odhodlanost a působil dojmem zlomeného člověka.
„Nevěšte hlavu. My nejsme porobeni. Plenitelé z Amaru u nás nepřístáli. Asi si vybrali jinou planetu. Tady jsme v Americe, v zemi svobody. Jsme svobodni a máme svá práva, zákony a vládu. Všechno je v nejlepším pořádku,“ snažil se ho podpořit Westlund.
Neznámý se uchechtl: „V pořádku? Pochybuji. Plenitelé mířili na vaši planetu a jsem si jistý, že vás kontaktovali. Měl jsem se přesunout do data 21.září 1941! Časová dislokace mě přesunula o mnoho let dopředu a tak je jasné, že plenitelé už ovládly vaši planetu a VY PRACUJETE PRO NĚ!“
Poslední čtyři slova pronesl tak ledovým tónem, až se Westlund zalekl.
„My nepracujeme pro nikoho. Jsme svobodní,“ pokusil se oponovat, ale tónu jeho hlasu chyběla jistota.
„Nejste svobodní. Jste otroci v područí plenitelů. Ti kontakovali vaše vládnoucí činitele. Ti zřejmě tento kontakt udrželi v tajnosti a neoznámili ho veřejnosti ...“
„Kdysi se říkalo, že v padesátých letech udržovala vláda USA tajné kontakty s mimozemšťany, ale nikdo tomu nevěřil,“ přerušil na chvíli tichým hlasem neznámého Westlund.
„Ano. Tak to plenitelé dělají. Takový postup mají nejraději a preferují ho.V klidu a bez zbytečného násilí infiltrovali vaši vládnoucí vrstvu, přebrali moc a nyní řídí tuto planetu. Jste v jejich moci a děláte přesně to, co oni chtějí. Je mi líto, Johne Westlunde.“
„Takže žádné slavné přistání létajících talířů před úřadem prezidenta?“
„Proč? Pokud Amařané mohou, infiltrují společnost tajně. Pak ji i tajně ovládají.“
Westlund se zamyslel. Společnost na Zemi fungovala na určitých principech, ale rájem Země rozhodně nebyla, to musel uznat.
„Máte nějaké důkazy? Něco konkrétního, co by mohlo dokázat že Amařané tajně ovládají Zemi? Něco čím se projevovali třeba tam, u vás, na té vaší planetě?“ chtěl vědět, s upřímným zájmem, Westlund. Přistihl se dokonce, že začíná silně přemýšlet o tom, že by to tak nakonec opravdu mohlo být.
„Škoda slov. Zastavte.“
„Co?“
„Zastavte automobil. Něco vám ukáži.“
John šlápl na brzdu a zajel ke krajnici. Polilo ho horko. Do města jim zbývalo zhruba deset mil a najednou je tu situace, které se bál. Netušil, co má jeho záhadný spolujezdec v plánu.
„Zavřete oči a soustřeďte se.“
Ještě než Westlund stačil jakkoliv vyhodnotit jestli je pro něj nastalá situace nebezpečná, stalo se něco neočekávaného a mimořádného. Cítil, že se mu zastřelo vědomí a že se někam propadá. Měl zvláštní pocity, ale nebyly nepříjemné.
A pak to přišlo.
Najednou cítil jiné bytosti. Byli to lidé. Ano lidé, stejní jako on. Cítil jejich přítomnost. Cítil jak jsou šťastni. Cítil harmonii a lásku mezi nimi. Vzájemné souznění, podporu, celistvost a jednolitost. A najednou se něco prudce změnilo. Cítil odosobnění, nenávist, závist zlobu. Všechno se kolem něj stáhlo a opět se propadl do černé tmy. Ten příšerný tlak ho donutil otevřít oči a zjistil, že sedí na sedadle ve svém džípu. Pohlédl vpravo. Ten podivín tam ještě stále byl a koukal se na něj.
„Tak co, Johne? První pocity byla moje planeta před nájezdem plenitelů. Ty druhé pocity byli moji lidé po desetileté pomoci Amařanů,“ zašklebila se humanoidní kopie Robidala Mara: „Jaké pocity míváte teď vy? Pozemšťané?“
„Ty první pocity ... Něco tak úžasné jsem nikdy nezažil. Ta harmonie, soulad ...“ marně hledal slova ohromený John Westlund: „Znám spíše ty druhé pocity ...“
„Věřte tomu Johne Westlunde, že pozemšťané by dospěli do stádia harmonie. Měli k němu nakročeno. Překlenuli by války a dokázali by pokročit ve vývoji tím správným směrem. Třeba i s pomocí. S pomocí přátel z vesmíru,“ řekl tiše Robidal Mar snad proto, aby nerušil zážitek pozemšťana.
„Jenže správné přátele musíme umět rozlišit,“ téměř zašeptal Westlund.
„Přesně tak. I Země se časem naučí, že ne každá nabízená ruka přináší prosperitu a hojnost. Nyní jste v područí plenitelů. Pozemšťané to netuší, ale jsou porobeni a vzdáleni správným principům vesmírného řádu.“
„Je nějaká cesta jak z toho?“ pozvedl obočí John Westlund.
„Moje mise neuspěla, ale nejsem jediný kdo se pokusil nebo kdo se ještě pokusí Zemi pomoci, varovat ji, zachránit. Země dojde svobody a lidé, obyčejní lidé, si možná ani ničeho nevšimnou. Jen se jim bude dařit lépe. Zákulisní hry, hry o moc, hry o nadvlády nad planetami a boje o svobodu – to všechno patří k vývoji. K vývoji celého vesmíru. Tak jako planeta Země jednou bude svobodná, tak i vesmír se jednoho dne sjednotí a rasy jako jsou plenitelé z Amaru v něm nebudou mít místo.“
„U toho už ale nebudeme,“ pokusil se o vtip Westlund.
„Nepodceňuj sílu jednotlivce, Johne Westlunde. I kdybys měl přispět ke svobodě jen významem, který by se rovnal pouhé sněhové vločce, nezahazuj tu šanci. I pouhá vločka může utrhnout lavinu.“
Na chvíli se odmlčeli a pak John řekl: „Robidale Mare, máte ještě dobře 19 hodin času. Co s ním?“
„Pokusím se ho využít k tomu, aby lidé věděli jak opravdu chutná svoboda.“
John Westlund pokýval hlavou a pak nastartoval: „Nepojedeme na policii. Znám redaktora místních novin. Zavezu vás k němu a pak do státní televize, do rádia… Za 19 hodin se toho dá ještě hodně stihnout!“ a po těchto slovech energicky zařadil, sešlápl plyn a jeho džíp prudce vyrazil směrem k městu.
