Kaelina věčnost
Na okraji města polobohů, kde se mlhy prastarých věků mísily s tichými vzdechy větru, usedla Kael na rozpadlý kamenný trůn, jehož povrch byl pokryt pavučinami času. Její oči, kdysi planoucí jiskrou vzpoury, nyní zrcadlily tíhu věčnosti – nekonečné, chladné, osamělé. Láska, jež ji kdysi hnala přes hranice osudu, se stala jejím nejtěžším břemenem: hořela pro Nathaela, andělskou bytost s křídly z hvězdného světla, a přesto ji osud odsoudil k věčnému žití bez něj. Paradox jejího trestu byl krutý – dostala, po čem toužila, věčnost, ale bez srdce, které ji mělo naplnit. A tak Kael, Tvůrkyně času, nyní jen tichá strážkyně stínů, trávila své dny v melancholickém tanci s věky.
Každé ráno, když se mlha nad městem zvedala jako závoj zapomnění, procházela Kael zahradou zastavených chvil – místem, kde čas zanechal otisky svých prchavých kroků. Stromy zde stály nehybné, jejich listy věčně zelené, jako by odmítaly podlehnout podzimu věků. Kael se dotýkala jejich kůry, drsně vytesané samotou, a šeptala jim příběhy o Nathaelovi – o jeho smíchu, jenž zněl jako melodie hvězd, o očích, jež ukrývaly tajemství nebes. „Proč jsem ho nedokázala uchránit?“ ptala se, ale odpovědí byl jen šelest větru, co nesl ozvěny její vlastní viny.
V zahradě rostly květiny, jejichž okvětní plátky byly jako zrcadla minulosti. V každém z nich Kael viděla záblesky svého života: okamžik, kdy poprvé spatřila Nathaela, jak tančí v mlze, jeho křídla rozsvěcující temnotu; chvíli, kdy společně snili o věčnosti bez hranic; a pak ten osudný moment, kdy se Časový Tkalec zhroutil pod tíhou její pýchy. Tyto obrazy ji pronásledovaly, jako kruté připomínky, že láska, která ji poháněla, se stala jejím vězením. Přesto Kael sbírala tyto květy, pečlivě je ukládala do košíku tkaného z hvězdného prachu, jako by mohla znovu poskládat rozbité okamžiky.
Kael se stala strážkyní stínů – neviditelnou poutnicí, která bděla nad městem polobohů, zatímco Velká Hodina neúnavně tikala. Její kroky, lehké jako dech zapomnění, ji vedly po kamenných uličkách, kde se ozývaly ozvěny dávných hlasů. Sedávala na rozpadlých věžích, jejichž špičky se dotýkaly hvězd, a pozorovala, jak město spí pod příkrovem věčnosti. Lidé, kteří kdysi uctívali Tvůrce času, ji nyní nazývali Legendou Zlomeného Času – polobožskou bytostí, jejíž příběh varoval před touhou měnit osud.
Někdy, v hluboké noci, kdy hvězdy svítily jako Nathaelovy oči, Kael rozprávěla příběhy potemnělé obloze. „Byl jsi můj čas,“ šeptala, a její slova se rozplývala v mlze, jako by mohla překročit propast mezi světy. Představovala si, že Nathael ji slyší, že jeho duch tančí mezi hvězdami, a v těch chvílích se její srdce, zlomené a přesto tak statečné, naplňovalo hořkou útěchou. Věčnost jí dala čas na lítost, ale také na vzpomínky, jež byly jediným pokladem, který si mohla ponechat.
Tam, kde se země setkávala s prázdnotou, stála Kaelina tkalcovna snů – rozpadlá svatyně, kde kdysi stvořila Časový Tkalec. Nyní zde tkala pouze vzpomínky, tenké nitě světla, jež se vinuly kolem jejích prstů jako ozvěny dávných chyb. Každá nit byla příběhem: jeden zachycoval Nathaelův smích, jiný jeho dotek, třetí jeho poslední pohled, než ho čas odnesl. Kael je splétala do tapiserií, jejichž barvy byly stejně jasné jako její bolest a stejně věčné jako její trest.
Tyto tapiserie nebyly jen výtvory osamělosti – byly modlitbami, které Kael posílala do nebes, v skrytu duše doufajíc, že jednoho dne překročí hranici věčnosti a najde Nathaela znovu. „Pokud je láska věčná,“ šeptala si, „pak se jednoho dne opět uvidíme, i kdyby to mělo trvat tisíc tisíců věků.“ Její prsty, kdysi silné a vzpurné, se nyní třásly pod tíhou staletí, ale nepřestávaly tkát, jako by každý steh mohl přiblížit nemožné.
Kaelina věčnost byla zrcadlem její lásky – nekonečná, osamělá avšak nezlomená. Každý den se procházela mezi stíny města, její kroky byly tiché jako pád hvězdy, a hledala smysl v trestu, který ji spoutal. Byla svědkem, jak se svět mění – jak se věže polobohů rozpadají v prach, jak nové hvězdy rozkvétají na nebi, jak čas, který kdysi chtěla zlomit, pokračuje v neúprosném tanci. A přesto v sobě nacházela zvláštní klid, hořkosladkou moudrost, jež pramenila z její lásky k Nathaelovi.
„Láska je můj čas - mým časem je láska,“ šeptala si, když seděla na svém trůnu, obklopená mlhou, jež skrývala její slzy. „A i když tě nemohu držet, nosím tě v každém úderu svého srdce.“ Věčnost byla jejím trestem, ale také jejím darem – dala jí prostor pro lítost, pro vzpomínky, pro naději, že jednoho dne, na konci všech časů, se její nitě znovu propletou s Nathaelovými křídly.
A tak Kael, vyobcovaná tvůrkyně času, pokračovala ve své pouti bezbřehou existencí, která nikdy neměla skončit. Město polobohů spalo, Velká Hodina tikala a Kael, navždy spoutaná láskou, zůstávala legendou – nejen varováním, ale i světlem, jež svítilo jako naděje, která umírá poslední, v temnotě věčnosti.
🕥 🕟 🕡
